Ač se svět knihomolek a knihomolů může na první pohled zdát jako mírumilovné místo, ve skutečnosti je plný kontroverzí a každodenních dilemat. Nevěříte? Ty nejčastější vám představíme v nové sérii článků s názvem „vadí, nevadí“. Pro pilotní díl jsme si nemohli vybrat nic jiného, než volbu mezi sériemi a samostatnými knihami. Co vyhrálo? Přesvědčte se sami.
Člověk by řekl, že není na světě nic lepšího, než zavrtat se se svou oblíbenou knížkou a číst a číst… než dojdete na konec. Ale co když ten konec přijde moc brzy? V tomhle jsou standalones zrádné. Pokračování se nedočkáte, a těch 300 stránek zkrátka není dost, když vás příběh natolik ohromí, že ho chcete číst mockrát. Ovšem pokud vás standalone nebaví, může to být právě tím, že postavy nedostaly dost prostoru pro vývoj, nedozvěděli jste se toho moc o světě, nebo se zápletka vyřešila příliš rychle.
Něco takového se vám u sérií nestane. Můžete si užít spoustu stránek se svými oblíbenými (i nenáviděnými) postavami, prostředí vám autor nebo autorka představuje postupně, a u fantasy se často dočkáte mnohem propracovanějšího magického systému nebo fungování společnosti. Na druhou stranu hrozí jedno veliké nebezpečí: cliffhangery.
Otevřené konce, kde autor nebo autorka něco nastíní, ale nevysvětlí, nebo odhalí nějakou šokující informaci, jsou… hrozné. Řekněme si to na rovinu. A čekání na další díly? Hrůza. Ať už čekáte na další díl série od českého spisovatele, kterému trvá věky, než dopíše, nebo na překlad nějaké zahraniční pecky, mezitím málem stihnete přečíst celou knihovnu. Buď člověk zapomene děj, nebo se zkrátka a dobře nemůže dočkat a čekání ho mučí – nebo obojí najednou.
Na druhou stranu, když taková série skončí, rve nám to srdce. U standalones jdete do čtení s tím, že víte, že to skončí. Víte, kolik vám zbývá stran. Ale když autor do série přidává další a další díly, a vás to víc a víc baví… konec dokáže být pekelně krutý. Tohle přidávání pokračování dokáže být taky pěkně otravné – všichni jistě známe vycpávkové knihy, kde se vlastně nic moc nestane, a my máme pocit, že bychom se bez nich klidně obešli.
Podle Humbook blogerů taková zlatá střední cesta: U contemporary by většina v případě série zvolila volná pokračování (jako jsou třeba moje milovaná Na co slova nestačí, ehm ehm). Mezi milovníky fantasy si zase velkou popularitu získávají série ze stejného světa, ale s jiným dějem a postavami. Takové píše třeba Leigh Bardugo.
Sečteno a podtrženo, autor musí vědět, kdy přestat. Nemá smysl příběh zbytečně zkracovat, aby se vešel do jedné knihy, ale ani natahovat, protože pak je to nuda. Mezi námi všemi se jistě najdou hardcore fanoušci sérií i standalones, ale většina čte pravděpodobně obojí. Proč? Ve výsledku stejně záleží na tom, jestli nás příběh chytne. Protože když knihomola nebo knihomolku něco chytne, čte, a nepustí. Ať už je to jedna kniha, nebo osmidílná série.
Jak se k tomuhle dilematu stavíte vy? Co vám na sériích a standalones vadí, a co naopak ne? Patříte do týmu hardcore fanoušků jedné skupiny knih, anebo spokojeně čtete obojí?