Soundtrack: Rytmus, já & Malychin

Konečně jsme se dočkali a královně pomalých romantik Marianě Zapatě u nás vyšla další kniha. Tentokrát je to Rytmus, já & Malychin, která je zasazená do prostředí plného muziky. A tak jsme si s HumbookTeamem řekli, že tento článek pojmeme také hudebně a vytvoříme pro vás playlist, který si budete s knihou moci pouštět u různých scén (nebo kdykoliv v průběhu knihy). Celý si ho můžete přehrát i u nás na YouTube.

Začnu tou, která by měla být skoro až znělkou celé knihy: Degenerates od A Day To Remember. Gabyino dvojče a nejlepší kamarádi Mason a Gordo jsou totiž pěkná čísla, která se dost často i v šestadvaceti chovají jako puberťáci a věta: „My friends are degenerates, but I’d never change them“ naprosto přesně vystihuje jejich vztah.

Zničehonic mi hlavu naplnily vzpomínky na všechny ty hrůzy, které jsem s nimi zažila v minulosti. Kdybych už kdysi dávno ve školce vytušila, co všechno mě s těmi kluky čeká, můj život by se nejspíš ubíral hodně jiným směrem. To, že jsem v pěti letech zůstala spolu s Elim, Masonem a Gordem za trest po škole – ve školce! – mě mělo varovat, že v jejich společnosti mě nečeká nic dobrého. Protože vážně, kdo zůstává za trest po školce? Nebylo překvapením, že kdykoli jsem se v životě ocitla v nějakém průšvihu, byli u toho tihle tři.

Gaby je momentálně po rozchodu a bez práce a její brácha s Masonem a Gordem mají kapelu, která dělá předskokana kapele Cloud Collision a nabídnou Gaby, aby jela s nimi. Gaby se zdráhá, ale pak jí přece jen dojde, že tohle je příležitost, která se neodmítá. V tu chvíli by klidně mohla začít hrát High Hopes od Panic! At The Disco, protože: „Always had high high hopes, had to have high high hopes for a living, didn’t know how but I always had a feeling, I was gonna be that one in a million, always had high high hopes.“

To jsem vážně měla v úmyslu vyjet na tříměsíční turné se svým bratrem-skoroalkoholikem, jen abych se vyhnula nevyhnutelnému?
Tohle se ti nejspíš už nikdy nepoštěstí.
Přitáhla jsem si kolena zpátky k hrudi.
A vzdychla jsem. „Sakra, tak jo. Jedu s váma.“

Gaby je ten typ, co si fakt nebere servítky. Když ji naštvete a otočíte se k ní zády, klidně vás nakopne. Fakt. Tuhle scénu si představuju jako z filmu, kdy vám to celé ukáží ve zpomaleném záběru, dramatické kopnutí a pomalý pád, při kterém hraje pořád jenom „I’m fallin‘ again, I’m fallin‘ again, I’m fallin’“ od Harryho Stylese.

Ze zavazadlového prostoru ke mně dolehl jeho smích, zrovna ve chvíli, kdy jsem k němu udělala další krok. Zamračila jsem se. Přísahala bych, že se to stalo jako ve zpomaleném záběru. Moje noha se sama od sebe zvedla, zaměřila se na svůj cíl – jeho zadek – a přesně v tu chvíli jsem zahlédla dalšího člověka vystupovat z autobusu.

Saša rád běhá a Gaby taky, takže se dohodli, že proč by nešli běhat spolu? Jenže se běží dál, než Gaby čekala. A taky rychleji. S výběrem písničky zabrousím trochu do svých středoškolských let, kdy nás na odpoledce po obědě nutila tělocvikářka běhat patnáctistovku na venkovním hřišti a tohle mi hrálo ve sluchátkách. Vsadím se, že nějak podobně se ke konci jejich běhu cítila i Gaby a v hlavě jí zněl text z písničky Time of Dying od Three Days Grace: „I can see my life flashing before my eyes. Did I fall asleep? Is this all a dream? Wake me  up, I’m living a nightmare. I will not die, I will survive.“

Upřímně řečeno jsem neměla nejmenší tušení, kde jsme nebo kterým směrem je náš autobus a sál, kde se večer bude hrát. Nejhorší na tom ale bylo, že Saša se sice potil, rozhodně však nebyl tak udýchaný jako já. To byl sakra nějaký kyborg, nebo co?
Po dalším zhruba půl kilometru jsem se rozhodla… že mám dost.
Jestli poběžím dál, zhebnu.

Hraní fotbalu.. neškodná zábava, že? Ne v podání Eliho, Masona a Gorda, kteří jdou po vítězství přes mrtvoly. Prý to teď bude jiné, teď to bude fajn a nedojde k žádným zraněním. Ale jak se zpívá v Bad Liar od Imagine Dragons: „So look me in the eyes, tell me what you see. Perfect paradise, tearing at the seams. I wish I could escape it, I don’t want to fake it, I wish I could erase it, make your heart believe. But I’m a bad liar, bad liar, now you know. Now you know, I’m a bad liar.“

Bude to zábava, tvrdili.
Jen přátelský zápas, tvrdili.
No, tak to pěkně kecali. Všech jedenáct hajzlů lhalo, jako když tiskne.

Potkat svého ex není nic příjemného. Ale Gaby je fakt drsňačka a tuhle scénu z knížky by nedoplňoval žádný srdcervoucí song, ale naopak by to bylo Bye Bye Bye v cover verzi od Our Last Night. Protože: „I know that I can’t take no more. It ain’t no lie, I want to see you out that door. Baby bye bye bye.“

„Je tady Brandon.“
Kdybych tahle tři slova zaslechla před dvěma měsíci, nejspíš bych vybuchla jako sopka, začala kolem sebe metat věci a vydala se na válečnou stezku, abych tomu hajzlovi rozbila ciferník, ať už byl kdekoli.
Teď jsem však žádné takové nutkání překvapivě necítila. Spíš jsem se pozastavila nad tím, kolik drzosti v sobě ten chlap musel mít, když přišel na koncert, kde hraje i můj bratr?

Žárlivost. Malá zelená mrška, která je schovaná v každém z nás a občas vystrkuje růžky. V zelenou příšeru se promění i Gaby (nebudu vám říkat proč, ale vsadím se, že jste schopní si to domyslet). Ty chvíle skvěle doplňuje píseň Jealousy od Good Charlotte, protože přesně tohle: „Jealousy, look what you’ve done? You’ve got a hold of me, you’ve made me become, thought I’d never be what I’m running from“ se v jednu chvíli honilo Gaby v hlavě.

Srdce mi poskakovalo v hrudi. Prošla jsem kolem Gorda a ruce sevřené v pěst se mi neovladatelně třásly. Tenhle pocit, který se zmocnil celého mého těla, jsem už moc dobře znala.
Byla to žárlivost. Žárlila jsem, pitomě, strašlivě a trapně jsem žárlila.

Austrálie je země krvelačných pavouků (ano, pavouků), hrozivých hadů a hmyzu, který vás straší v nočních můrách. Taky je to země, kde jsou roční období opačné tomu, na co jsme na severní polokouli zvyklí. Když se turné přesouvá do země, kde vás všechno včetně klokanů chce zabít, ne všichni jsou na zdejší chladné počasí připravení (nápověda: je to Gaby). The Last Sleepless City se postaralo o pop punkový cover Let It Go, aby vám v tuhle chvíli mohlo v pozadí hrát „the cold never bothered me anyway“ (i když Gaby rozhodně vadí).

„To jste všichni tak bezcitný, že vás nikoho nenapadlo mě upozornit, že je tady zima?“ syčela jsem rozezleně na ty tři bestie, co vedle mě stály pohodlně zachumlané do mikin.
Všichni na mě kulili oči, zatímco já poskakovala na chodníku s rukama založenýma na hrudi. V Perthu bylo zhruba deset stupňů Celsia, zatímco já čekala, nevím, aspoň pětadvacet, ne-li víc.

A nakonec, tak jak to v romantikách bývá, přichází moment, kam sedí písnička The One od Kodaline: „Life is easy to be scared of, with you I am prepared for what is yet to come, ‚cause our two hearts will make it easy, joining up the pieces, together making one.“

„Gaby, klidně ti můžu říct, že tě nenávidím. Klidně ti můžu říct, že jsi nejpříšernější člověk, jakýho jsem kdy potkal. Nejošklivější holka na světě. Klidně můžu zítra na koncertu všem lidem v publiku z pódia oznámit, že jsem gay. Myslíš si, že to cokoli změní?“ zeptal se. „Jsem s tebou šťastnější než s kýmkoli, koho jsem doteď poznal, a kdybys věděla, kolik znám lidí, bylo by ti hned jasné, jak moc to znamená.“

A poslední, ideální na epilog. Nepotřebuje moc slov, stačí, když si pustíte We’re Going Home od Vance Joy: „We’re going home, if we make it or we don’t, we won’t be alone. When I see your light shine, I know I’m home. If you’re waiting all your life, you won’t ever go, when I see your light shine, I know I’m home.“

„Láska, nebo alespoň láska v našem podání, stála na malých věcech. Nehmatatelných věcech.“