„Jeleno, málem jsi mě připravila o rozum. Dostala jsi mě do obrovských potíží a dvakrát od té doby, kdy jsem tě poznal, jsem zvažoval, zda nebude lepší tě zabít,“ polechtal mě Valekův dech na uchu. V zádech mi začalo mravenčit. „Ale dostala ses mi pod kůži, přešla do krve a ukradla mi srdce.“
„To zní spíš jako popis jedu než osoby,“ vysoukala jsem ze sebe. Jeho vyznání mě šokovalo i potěšilo.
„Přesně tak.“
„Víš ty co? Myslím, že ses mi líbil víc, když jsi neměl sílu mluvit.“
„Takže jsem se ti líbil?“
„To jsem neřekla.“
„Přesně to jsi řekla.“
„Jak se může člověk s vašimi impozantními znalostmi ptát, jak se pere prádlo?“
Elias se chytil za kořen nosu a zhluboka se nadechl. „Milá slečno Ettingsová,“ řekl pomalu, „stojíte ve vikomtově zahradě jen ve spodním prádle a perete si šaty ve fontáně. Copak opravdu nechápete podivnost svého jednání?“
Nikdy nezapomenete tvář člověka, který byl vaší poslední nadějí.
Napsat komentář