Jasně, můžeme se stýkat potají, šeptat si tu a tam něco ve tmě, ale proč musí o všem vždycky rozhodovat jen kluci? Co já vím, tak máme všichni srdce. Všichni máme mozky. Jak to vidím já, je mezi námi jen pár rozdílů a většina můžu, zdá se, stejně myslí právě onou partií.
„Víš ty co? Myslím, že ses mi líbil víc, když jsi neměl sílu mluvit.“
„Takže jsem se ti líbil?“
„To jsem neřekla.“
„Přesně to jsi řekla.“
„Jak se může člověk s vašimi impozantními znalostmi ptát, jak se pere prádlo?“
Elias se chytil za kořen nosu a zhluboka se nadechl. „Milá slečno Ettingsová,“ řekl pomalu, „stojíte ve vikomtově zahradě jen ve spodním prádle a perete si šaty ve fontáně. Copak opravdu nechápete podivnost svého jednání?“
Nikdy nezapomenete tvář člověka, který byl vaší poslední nadějí.
Napsat komentář