„Jsem připraven. A ty, princezno?“
„Připravená, jestli jsi i ty.“
„To dřív zamrzne peklo, než se s vámi ožením!“
„Tak to by si měl ďábel nejspíš nazout brusle.“
I láska je příliš slabý cit na to, abych popsal, jak mě pohlcuje a co k ní cítím. Je pro mě vším.
Tohle je karma. Beru na vědomí, vesmíre! Ale nemusel jsi bejt taková svině.
Absence bolesti není to samé jako přítomnost štěstí.
„Bez tebe bude svět temnějším místem.“
„A přesto jdu v míru, protože vím, že ty budeš jeho světlem.“
Čas od času tě někdo zklame. Svět není dokonalej. Nikdo není dokonalej, ani ty ne, a proto si musíš zvyknout, že lidi občas něco podělají. A musíš se naučit jim odpouštět. Takový je už život.
Píšu povídky, protože sám jsem jedna z nich.
Přeju si, abych byl román.
Do půlnoci zbývají vteřiny a já vím, že moje poslední kapitola je blízko.
Miniyna vůle byla čepel ukované křikem dvou tuctu umírajících dětí – ukovaná křikem a kalená krví, jako když doruda rozpálený nový meč zasyčí ve vodě.
V hrdinských příbězích je vždy jasně dáno, kdo je dobrý a kdo špatný. Dobro nakonec porazí zlo. Vždycky a bez výjimky. Nikdo nepřemýšlí nad tím, jestli má hrdina skutečně dobré srdce, nebo zda třeba nevybíjí velice vzácné druhy kvůli záchraně jediné princezny, která si ho ve výsledku kvůli neurozenému původu ani nevezme. A pak se lidé ptají, kam vlastně zmizeli draci.
