Když jsem četla, jako bych cestovala na nová místa, byla s jinými lidmi, žila jiné životy. Díky nim byl život mnohem méně… smutný a osamělý.
„Ten pocit, že chcete vlastnit něčí tělo i duši, odvést ho od všech ostatních a mít ho pro sebe na věky věků,“ vysvětloval Hugo zasněně. „Říká se tomu láska.“
„Ne, tomu se říká únos,“ namítla Tavi.
Budeme silní jen tehdy, jestliže dokážeme být jednotní, a budeme slabí, jestliže se nedokážeme dohodnout.
Knihovny byly plné myšlenek – možná nejnebezpečnějších a nejmocnějších ze všech zbraní.
Strach je jako fénix. Můžeš ho vidět tisíckrát shořet, a stejně se vrátí.
„… ti, kteří se nebojí plamene, se spálí. ti, kteří se nebojí čepele, vykrvácí. a ti, kteří se nebojí hrobu…“
„… SI MŮŽOU DĚLAT, CO CHTĚJÍ…“
Já bych dala fakt nevím co za to, abych se mohla někde schoulit do klubíčka a trochu se vykoupat ve vlastní sebelítosti. Tedy hned potom, co bych si pořádně nafackovala.
Přečti si mě.
Ne, kniho. Teď nemůžu. Musím pracovat.
Já vím, že se do mě chceš pustit.
Zlomení lidé se před svými nestvůrami neschovávají. Zlomení lidé se nechávají sežrat.
Byla nepostižitelná. Byla dnes. Byla zítra. Byla nejnepatrnějším závanem vůně kaktusového květu, byla třepotajícím se stínem sovičky kulíška.
