Za šedesát sedm minut se rozejdu s přítelem.
Nemůžu to udělat teď hned, i když ho mám vedle sebe, protože sedíme ve vlaku ploužícím se kolem neutěšeného průmyslového areálu někde v Midlands a do příjezdu na nádraží Londýn Euston nám zbývá ještě dobrá hodina. K tomu musím přičíst ještě zhruba dvě minuty, než si posbíráme zavazadla a vystoupíme z vlaku do nádražní haly. Dalších pět minut budu potřebovat, abych sebrala odvahu a vysoukala ze sebe, co chci říct. V součtu: šedesát sedm minut.
Jakmile se člověk jednou stane vítězem, musí jím zůstat, protože to od něj všichni očekávají.
Navzdory tvrzením v médiích, podle nichž jsou feministky údajně ustavičně rozhněvané a vážné, nachází 98 % feministek ve feminismu radost, což je po pravdě vyšší úspěšnost než v případě koťátek a čokolády. Na feminismus totiž, technicky vzato, není nikdo alergický.
Stáli jsme tam a dívali se na sebe, ani jeden z nás nic neříkal. Ale bylo to takové to mlčení, které v sobě nese všechno.
Nikdy jsem nepochopila, proč se pondělí považuje za nejhorší den v týdnu. S tím absolutně nesouhlasím. Je to neděle. To ticho a klid, které o nedělích panuje, jsem opravdu začala nenávidět.
Dívky umírají na věci jako hlad, nemoci, nehody, porody a násilí. Zabít dívku stojí víc než bolavé srdce. Jsou odolné jako skály.
Za devatero horami, devatero plastovým odpadem znečištěnými řekami a jedním vysílačem na vysoké skále se nachází malé království…
Ale teď jsem pochopila, že někdy lze na jednu misku vah vložit jednoho člověka a na druhou celý svět, a jazýček se nevychýlí ani na jednu stranu.
Věci, které máme rádi, se liší. Věci, které milujeme, jsou stejné.
Chceš říct, že se k sobě nehodíme? Jsme horší pár než zombie a lovec zombie. Herečka a kritik.
