„Když se podívám na hvězdy, vidím nás. Ty představuješ hvězdy a já jsem ta tmavá obloha za tebou.“
„Bez tmavé oblohy bys hvězdy nikdy neviděl.“
„Nezapomněls mi přinést mágovy oči?“ vyzvídal.
„Nebyl mrtvý.“
„Na to jsem se neptal.“
Celý život jsem své srdce střežil. Střežil jsem ho tak, až jsem se začal chovat, jako bych žádné neměl. Doteď je to omšelé, zpustošené místo, prožrané od červů. Ale patří tobě.
Nemůžeš nechat kluky, aby určovali, jak se díváš na sebe samu. Měla bys vědět, kdo jsi, ještě než si začneš s jakýmkoli klukem, který za to stojí.
A jakkoli krásný a „parádní“ ten první polibek byl, museli jsme ho osmnáctkrát zopakovat. Osmnáctkrát.
Je mi to líto. Taková příhodná, prázdná fráze. Ani za mák nevystihovala, co si musely prožít. Čtyři slova, která druhé chránila před bolestí.
Jejich láska ji chtěla opravit a odmítala přijmout, že není rozbitá.
Pohladil ji po tváři. „Já se vrátím, Beatrice. A probudím tě,“ slíbil a bojoval s nutkáním ji políbit.
Někteří lidé za sebou nechají příliš velké prázdno, když odejdou.
Ani jedna z hvězd na obloze nezáří nadarmo.
