Zdá se mi, jako by někdo převrhl nebe a vylil všechny hvězdy do údolí pod námi.
Dívali se okny na scenerii města za sebou.
„Je krásné,“ vydechla Dany.
Dam přikývnul. „Jen v nesprávných rukou.“
Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu, na němž v noční chvíli
vraha kdysi oběsili
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence
„Líbí se mi, jak se ke mně tiskneš! Úplně z toho šílím! Kde se ten pocit vzal?“
„Prostě se stáváš mužem, Petře.“
„To je děs! Nemůžu pořádně přemýšlet.“
„Jeleno, málem jsi mě připravila o rozum. Dostala jsi mě do obrovských potíží a dvakrát od té doby, kdy jsem tě poznal, jsem zvažoval, zda nebude lepší tě zabít,“ polechtal mě Valekův dech na uchu. V zádech mi začalo mravenčit. „Ale dostala ses mi pod kůži, přešla do krve a ukradla mi srdce.“
„To zní spíš jako popis jedu než osoby,“ vysoukala jsem ze sebe. Jeho vyznání mě šokovalo i potěšilo.
„Přesně tak.“
Vybírá si snad měsíc planetu, kterou obíhá? Vybírají si planety své hvězdy? Kdo jsem já, abych odporoval gravitaci, Auroro? Když svítíš jasněji než jakékoli jiné souhvězdí na nebi?
Proč je tak složitý to lidem říct?
V knihách a filmech máš prostě jeden coming out a pak je všechno v pohodě haha
Skutečnej život je asi jinej
Nejnebezpečnější osobou na večírku je vždycky dívka sedící v ústraní s knihou.
Jsem dcera temnoty mezi hvězdami. Jsem myšlenka, která budí ze sna parchanty tohoto světa zpocené uprostřed nikdynoci. Jsem pomsta všech osiřelých dcer, všech zavražděných matek, všech nemanželských synů. Jsem válka, kterou nemůžete vyhrát.
Už dávno se rozhodla, že když nemůže být krásná, měla by být alespoň zajímavá.
