Protože každý vztah může skončit jen jednou ze dvou věcí: rozchodem nebo svatbou. A já nerad mrhám časem.
„Takže nevíš, jestli jsi byl za života muž, nebo žena.“
„Ne, a nechápu, proč by na tom záleželo. Lidi jsou neskutečně nudní. Á, tobě se něco kývá mezi nohama? Gratulujeme, takže dostaneš zbroj a budeš se ohánět mečem. Á, ty jsi ten druhý případ. Smůla – musíš buď rodit děti, nebo se stát jeptiškou.“
Láska je, když někomu dáte moc, aby vám ublížil způsoby, které vás ještě ani nenapadly.
Zapomínám, že svět se také umí zúžit jen na dva lidi a prchavý okamžik zranitelnosti a důvěry. Na chvíli tak plnou lásky, že zastíní všechno ostatní.
Když se něco rozbije na příliš mnoho kousků, nemůžete nad tím jen tak stát nebo se je snažit slepit zpátky k sobě; někdy prostě bylo potřeba střepy zamést a jít si koupit něco nového.
Nitě osudu nejsou tak dlouhé, sestro. Pokud by měli všichni žít dlouhý život a skončit se šťastným koncem, za chvíli by došly.
Jedné čarodějnici se můžete vysmát. Tři můžete upálit. Ale co uděláte se stovkou?
Fyzické tělo se uzdraví. Jizvy se ztratí. Ale vzpomínky jsou navždycky. I když zapomeneš, zůstanou uvnitř, hlodají tam a vynoří se, když to nejmíň čekáš.
Je zvláštní, jak jde život dál, i když se stane něco velkého. Zdá se, že životu je to jedno, ani si toho nevšimne.
Jsme jako liščí víly, pobavíme se s tebou, užijeme si, a když nás přestaneš zajímat, tak tě odhodíme jako posmrkaný kapesník. Máš vlastně štěstí, že tě rovnou nezamordujeme...
