Přemýšleli jste někdy o tom, jakou cenu má lidský život? To ráno měl ten bráškův cenu kapesních hodinek.
Někdy si představuju písničky jako lidi. Zachycují totiž lidskou duši svým vlastním způsobem, a proto má každý svůj vlastní song.
„Bojíš se snad?“
„To zrovna ne,“ koktá a uši mu zrudnou. „Jen bych se cítil trochu jistěji, kdyby tady se mnou někdo byl.“
„No, prý tu straší, takže tu s tebou občas i někdo bude. Ačkoliv asi ne tak, jak by sis představoval.“
Ty jsi mi sice dal můj první polibek, ale musím ještě vyzkoušet i ostatní. Jak jinak bych věděla, jestli někde nejsou ještě sladší, než se úplně rozhodnu, jestli jich chci víc od tebe?
„Ty seš prostě jiná, Zorie Everhartová.“
„Ne, jsem prostě jenom svá.“
„Nikam nepatřím.“
„Takových, co nikam nepatří, je spousta. A nikam je pořád někam.“
Život je chaos. Je lepší se jím brodit společně.
„Je to trapné, viď?“ ozval se.
„Co jako?“
„Ty chvíle, kdy se přestáváme nenávidět.“
Někdy dokáže otázka ublížit víc než odpověď.
Tohle je takové klidné štěstí… Je jen moje. Jsem na sebe pyšná, a to je něco, co mi nikdo jiný kromě mě dát nemůže.
