Za šedesát sedm minut se rozejdu s přítelem.
Nemůžu to udělat teď hned, i když ho mám vedle sebe, protože sedíme ve vlaku ploužícím se kolem neutěšeného průmyslového areálu někde v Midlands a do příjezdu na nádraží Londýn Euston nám zbývá ještě dobrá hodina. K tomu musím přičíst ještě zhruba dvě minuty, než si posbíráme zavazadla a vystoupíme z vlaku do nádražní haly. Dalších pět minut budu potřebovat, abych sebrala odvahu a vysoukala ze sebe, co chci říct. V součtu: šedesát sedm minut.
„Víš ty co? Myslím, že ses mi líbil víc, když jsi neměl sílu mluvit.“
„Takže jsem se ti líbil?“
„To jsem neřekla.“
„Přesně to jsi řekla.“
„Jak se může člověk s vašimi impozantními znalostmi ptát, jak se pere prádlo?“
Elias se chytil za kořen nosu a zhluboka se nadechl. „Milá slečno Ettingsová,“ řekl pomalu, „stojíte ve vikomtově zahradě jen ve spodním prádle a perete si šaty ve fontáně. Copak opravdu nechápete podivnost svého jednání?“
Nikdy nezapomenete tvář člověka, který byl vaší poslední nadějí.
Napsat komentář