Autorská inspirace Kristiny Hlaváčkové

O dnešní #autorskouinspiraci se podělila Kristina Hlaváčková, které už v minulosti vyšla série Dračí oči, na kterou právě Dračí oheň – proroctví, její nejnovější kniha, navazuje.

„Narodí se dítě z krve čtyř národů. Obnoví stará přátelství, otupí nevraživost a utvoří nové aliance. Jeho činy budou jazýčkem na vahách osudu národů Kéraly…“

„Hora se otřásla. Po stěnách temné jeskyňky proběhly prskající zářivé provazce. Osvětlily neúhledné hnízdo z jemného popela a na kratičký moment i obrysy několika vajec. Blesků přibývalo. Zatímco šedého kamene se téměř netkly, vejce je přitahovala. Magie se vpíjela do pevných kožovitých blán kryjících zárodky uvnitř. S každým dalším impulzem se vejce zachvěla, blány se našponovaly, jejich objem se zvětšil. Vyvolalo to pohyb. Dosud semknutá snůška se rozkutálela. V původní prohlubni zůstalo jediné vejce povalené na bok. Osamělé vejce přestalo růst, ale magickou energii polykalo o to víc. Jeho kožovitá blána se postupně měnila ve skořápku připomínající šedý kámen.“

„Popraskanou skořápkou se do temnoty vydralo světlo. Jeskyní zazněl sílící tlukot srdce. S jeho čtvrtým úderem se skořápka rozpadla. Miniaturní střípky dopadly do popela a na hnědočernou poloprůhlednou kůži napnutou na lidsky vypadající kostře. Palčivé vnitřní světlo zdůrazňovalo kosti bez opory jediného vlákna svalu. Jasně osvětlovalo postavu schoulenou do klubíčka, s koleny přitaženými k hrudi, obličejem skloněným ke kolenům, pažemi skrčenými u těla.“

Autorská inspirace je u mě něco, co není úplně uchopitelné. Jako spisovatelka jsem naprostý chaotik s velkým důrazem na systém a detail. Že to nejde dohromady? Jak se to vezme. Podstatné ale je, že najít jedinou nitku inspirace, je drobet… složité.

Dračí oheň – Proroctví je první díl plánované trilogie volně navazující na sérii Dračí oči. Nový příběh v podstatě vyplývá z teorie, že žádný příběh nikdy zcela nekončí, že není tak úplně jisté, kde jeden příběh končí a druhý začíná. Jak vlastně vypadá „A žili šťastně až do smrti?“ Co když takový happy end trvá jen pár dní nebo dokonce hodin? Co když naši hrdinové nezabili všechny záporáky? A jde to vůbec? Co když zůstal někdo, kdo touží po pomstě? Na to, aby se šťastný konec totálně podělal, stačí jeden jediný… A co následky na samotných hrdinech? Mohou zapomenout to, kým se v minulých bojích stali? Každý život má následky. Ty nezmizí jen tím, že záporák už není. Tak to v životě prostě nefunguje. Takhle snadné to nikdy není. Fantasy není pohádka.

Vzpomněla jsem si na Bábi Zlopočasnou, která říká, že „žili šťastně až do smrti“ existuje jen tehdy, když si novomanželé řeknou své ano, políbí se a vy jim v tu chvíli useknete hlavy sekerou.

Do toho vstupuje i samo proroctví, okolo kterého se motal příběh Dračích očí. Naplnilo se? Co když ne? Proč ho někdo vůbec vyslovil? Kdo to byl? A co když se někdo zásadně spletl a Elena vůbec není dítětem z proroctví? Není za tím příběhem, který jsem dosud vyprávěla ještě jeden? Mnohem starší a… temnější?

„Zprvu rozmazané obrysy se časem zaostřily v postavu ženy. Překvapeně sebou cukla, když zahlédla její rysy. Všechny svaly bolestivě zaprotestovaly. Pak si uvědomila, že tolik povědomě vypadající tvář nepatří její matce, ale ženě o něco málo starší. Byla krásná, s výraznými lícními kostmi a klenutým obočím. Kolem očí a úst měla mimické vrásky od smíchu. Po levé líci se jí až na krk sbíhala pavučina nepříliš nápadných jizev, které jí však nijak neubíraly na půvabu, spíše přidávaly na zajímavosti.“

„Přes opěradlo židle, až pod úroveň hýždí jí spadaly dlouhé, temně zrzavé vlasy. Nejzajímavější byly ale ženiny oči s duhovkami tak temně hnědými, až byly téměř černé.“

“Každé stéblo trávy… Tráva byla ušlapaná, ne… tráva byla slehlá. Eleně se zježily chlupy, v zátylku se jí postavily vlasy, ucítila ten pach. Sáhla po meči dřív, než Na-Ás zbystřila.”

„Možná ji varovala ta slehlá tráva, možná zavlnění vzduchu. Vynořil se odnikud. Nejdřív se zhmotnila tlapa. Svištěla vzduchem, Na-Ás a Eleně vstříc. Na-Ás reagovala jen o zlomek vteřiny později než její jezdkyně. Šelma uskočila stranou, Elena sekla. Ale nesekla po tlapě. Hlava se zhmotnila tam, kde předpokládala. Byla obrovská! Stejně jako černé tělo, které ji následovalo.“

„Pradávný černý drak.“

Kde jeden příběh začíná a druhý končí? Následuje jeden po druhém, jsou propletené nebo spolu vůbec nesouvisejí? Čí příběh chci vlastně vyprávět? Příliš mnoho otázek.

A to nemluvím o tom, jak moc mě baví stavět světy, vymýšlet příšerky, vyprávět. V Dračích očích se postupně vyklubal systém pramenů moci, systém zdrojů magie Kéraly. Byly jakýmsi pozadím toho, co se dělo. Rozhodla jsem se nahlédnout jim pod povrch. A našla jsem další příběh a pár postav, které kdysi dávno roztočily kolečka Elenina osudu… Stavění světa se tak stalo příběhem samým.

„Jezdcům možná trvalo déle, než vyjeli, ale brzy začali dryády dohánět. Jedna z nich zakopla a upadla. Nocí se ozval její vyděšený výkřik. Vyškrabala se na nohy a znovu se rozeběhla. Voják se rozmáchl a vykloněný ze sedla po ní sekl mečem. Dryáda skočila. Těsně před ní ze země vystřelil kmen stromu. Dívka do něj narazila. A zmizela. Vojákova čepel se zasekla do dřeva v místě, kde byl před zlomkem sekundy dryádin krk. Zasekla se, neprošla. Kůň běžel dál, jenže jezdec držel zbraň příliš pevně a vyletěl ze sedla. Ze země vystřelovaly další stromy, jeden před každou z lesních panen. Skočily do nich, kůra je pohltila. Zahalila je tma. Všechny plameny ohňů i loučí v jediném okamžiku pohasly. Přes vojáky se převalila mlha.“