Dnešní díl #autorskéinspirace si pro přichystala Alžběta Bílková, které na podzim vyšla Elegie zapomenutých bohů – druhý a závěrečný díl Balady mrtvého světa.
1. ukázka (str. 135)Kai se trochu zmateně rozhlédl po ostatních, Sindri mu začal našeptávat jednotlivá slova.
„Och hon had ogen som perlor
En bläog flicka
Jeg skull ga i krig för henne
En bläog flicka,“ zněla jeho sloka, s každým dalším slovem se snažil nabrat ztracenou melodii. Když dozpíval, muži vzápětí zahulákali: „HUR HUR, SKOLL!“ a rozesmáli se.
Potřebovala jsem vymyslet nějakou fiktivní písničku. V jedné části Elegie jsem použila Mezi horami, kterou poznají pozorní čtenáři. A tady jsem trochu pobastardila švédštinu a přeložila jednotlivé sloky Holky modrooké, protože to je přece ideální píseň, kterou budou zpívat drsní válečníci. 😀
Všiml si stáda kelpií u jednoho z větších jezer. Jejich těla se ve slunci mokře leskla, mohutná šupinatá koňská těla se vynořovala a zase zanořovala pod hladinu, hřívy a ocasy byly hustá změť vodních řas, některým z nich sahala skoro až na zem.
Projížděl kolem drobného fossegrima, vodního chlapce se světle modrou kůží a špičatýma ušima, který si tiše broukal, zatímco kolem něj proplouvaly v pravidelných kruzích hafgufy, ryby, jejichž hřbety připomínaly malé kamenné ostrůvky. Dle Robin jejich větší mořští příbuzní dosahovali takových velikostí, že na zádech nesli velké ostrovy, které mátly plavící se námořníky.
Loke stočil jejich cestu ke kopcům a horám.
V téhle části jsem chtěla ukázat, jak nádherný a nebezpečný divoký Caledon je. Tohle celé by císařství mohlo zničit, kdyby je někdo nezastavil, stejně tak ale je tu ohrožení Nákazou. Tahle část je inspirovaná severními krajinami ledovcových jezer, ke kterých bych se chtěla někdy podívat (a pokud by Caledon skutečně existoval, tohle by bylo TO místo, které bych chtěla navštívit).
„Chceš říct, že celý ten příběh o tom, jak bohové dali lidem runy, je lež?“
„Ne tak docela. Někteří bohové tehdy propůjčovali tyto znaky lidem, vrývali je do drobných předmětů, které je měli ochraňovat. Jenže do té doby je lidé vnímali pasivně, příliš se nepídili po významu těch symbolů. Až do chvíle, kdy byl v kryptách Ashary spoután bůh času.“
Robin potřásl hlavou. „A tohle všechno jen kvůli tomu, že se bůh zamiloval do smrtelnice.“
„Oba dva víme, co jsou lidé schopni udělat pro lásku. A všichni jsme byli svědky toho, jaké jsou následky lásky jednoho mocného boha.“
„Jeden jediný bůh, který ovlivňuje celý kontinent,“ pronesla tiše Robin.
„Buďme rádi, že byl jen jeden. Naším neštěstím je, že byl a je jedním z nejmocnějších. Tak? Jsi ráda, že jsem nasytil tvou zvědavost?“
Robin semkla rty, prsty si promnula masku na čele. „Nevím, co na to říct. Mám pocit, že polovina naší historie je lež.“
„Ale no tak, Robin. Nemůžeš to brát tak doslovně. Jsou to příběhy, které tvoří naši historii. Lež je jejich součástí. Pokud na daném místě a v daném čase nebudeš, nikdy nemůžeš předpokládat, že jsou vylíčené doslovně a bez špetky přibarvení. To je svým způsobem dělá o tom zajímavějšími, poutavějšími… krásnějšími, nemyslíš?“
„Ale nikdo kromě tebe a tvého bratra nezná pravdu. Nebo alespoň…,“ Robin rozezleně rozhodila rukama, hněv se přes ni přelil jako horká vlna. „Pravdivější verzi toho všeho. Nemělo by se o tom vědět víc? Alisterovo jméno by bylo očištěno. Shaateři by už nebyli loveni a zabíjeni. Copak… nemáš chuť tohle všechno změnit?“
Ainar si povzdychl. „Právě proto jsem se zdráhal ti o tom říct. Mluvíš teď jako Loke.“
Robin sebou slabě trhla. „No, možná že v tomhle má pravdu.“
Pokud mě něco na vyprávění, mýtech a pohádkách baví, je to nedůvěryhodný vypravěč. Mýty se přenáší v různých podobách a verzích a někdy špatně dohledatelné, která verze je ta „pravdivější“ – s touhle myšlenkou jsem vymýšlela caledonský mýtus o zakletém městě a princezně Ashaře, o stravující lásce jednoho boha, jehož čin ovlivnil celý kontinent (celkově mám ráda příběhy o mocné bytosti, která se zamiluje do smrtelníka a začnou se dít věci). Tahle jedna jediná událost tak ovlivňuje další velká dění v celém Caledonu, ať už skrz mága Alistera, anebo později i naše hrdiny.
A ještě jedna věc – v norské mytologii neexistuje bůh, který by spravoval čas. Toho jsem si tady tak trochu domyslela, nicméně existuje proroctví obrů o Ragnaröku a konci světa, který je lineární a aby se odehrál, musí se stát několik událostí jdoucí po sobě. Když jsem vymýšlela, který bůh by mohl být tím hybatelem velkých událostí, napadl mě právě čas – který fakticky nefunguje napříč celou Baladou „správně“ – ať už se jedná o konec světa jako takový, o Asharu, nebo o Lokeho a Robin. Teprve spojení těchto částí (byť pozorný čtenář ví, že nejsou „jen“ dvě poloviny) – tedy zkázy a obnovy – se čas a veškeré věci s ním spojené mohou zase správně obnovit.
V nové #autorskéinspiraci vám Iv Klier, autorka LGBTQ+ contemporary knihy Jizvy ve hvězdách, představí, co z jejího života ji inspirovalo při psaní. kapitola 9, str. 89 „Kdo dneska ještě používá drátový sluchátka?“ Kyu zvedl hlavu a setkali se pohledem. Jeho čokoládové oči opět vyzařovaly ten hřejivý pocit, který mu stahoval žaludek. „Já, jsou totiž daleko lepší.“ […]
Putování magickým světem plným naštvaných bohů a děsivých příšer není žádná procházka růžovým sadem – své o tom ví Robin a Kai z Balady mrtvého světa. Pokud chcete zjistit, jak to s nimi dopadlo ve druhém díle, přečtěte si tohle shrnutí jedničky, abyste si jejich příběh mohli užít naplno! Varování: Tento článek shrnuje kompletní děj knihy a […]
O dnešní #autorskouinspiraci se podělila Kristina Hlaváčková, které už v minulosti vyšla série Dračí oči, na kterou právě Dračí oheň – proroctví, její nejnovější kniha, navazuje. „Narodí se dítě z krve čtyř národů. Obnoví stará přátelství, otupí nevraživost a utvoří nové aliance. Jeho činy budou jazýčkem na vahách osudu národů Kéraly…“ „Hora se otřásla. Po stěnách […]
