Ať už máte lásky v životě málo nebo hodně, polibků není nikdy dost. A my pro vás zase máme výběr těch nejlepších, které jsme objevili na stránkách knih.
Polibky snadno dokážou vyzradit zápletku knihy, takže čtěte jen na vlastní nebezpečí!
Pod štítem magie„Počkej,“ zarazil mě a položil mi dlaň na tvář. „Ať chceš říct cokoliv, nepřipadá mi, že to bude něco dobrého. Chci ještě aspoň chvíli,“ zašeptal.
Jeho ruka mi vklouzla za zátylek. Naklonil se ke mně, jednu ruku v mých vlasech, druhou za mými zády. Zaplavil mě pocit, že přesně tak to má být. Objala jsem ho kolem pasu, jeho rty se zlehka dotkly mých – opatrně, nezapomínal na má zranění. V duchu jsem proklela mágy – nejradši bych je odmrštila zpátky do Ledových pouští. Enzo byl konečně u mě, líbal mě a já se k němu ze všeho nejvíc chtěla přitisknout, jenže mě bolelo celé tělo.
Když se odtáhl, za bolest na hrudi nemohla jen zlomená žebra. Jak dokážu odejít, když vím, jak chutná náš polibek?
Litersum„Otevři to. Stojí tam jen jedno přání.“ S tlukoucím srdcem jsem rozbalila složený papírek. Napsána Lansburyho přiměřeně úhledným písmem tam stála jen tři slova.
Polibek od Malou.
Nejdřív mě polil ledový chlad, pak se vrátilo horko, silnější než dosud.
Zazubil se na mě a já k němu zvedla pohled. Hřejivé oči mu zářily.
„Pro tebe mám polibek dokonce i bez pověření,“ šeptla jsem.
Překonal poslední centimetry mezi námi a opřel si čelo o mé. Vzal mou hlavu do dlaní.
„U mě už žádné pověření nepotřebuješ. Protože mé srdce jsi ukradla už dávno, má malá zlodějko.“
Způsob, jakým to řekl, zněl jako nejkrásnější vyznání lásky, co svět světem stojí. Teď už jsem si byla jistá, že si na označení zlodějka docela určitě zvyknu.
A pak mě konečně políbil.
Ve stínu popela„Polib mě,“ pokynul.
Zvedla se ve mně zlost. Nesnášela jsem, když mi někdo říká, co mám dělat. A mám-li být upřímná, platí to už dávno. Možná šlo o jeden z důvodů, proč mě prvotní bůh smrti odmítl. Ale jeho požadavek dával smysl. Vypadalo by docela divně, kdybychom tu jen tak stáli a nedělali nic jiného, než že bychom se na sebe mračili.
A tak jsem ho políbila.
Políbila jsem boha.
Nezapomeň na měNa okamžik jako by můj pokus o vtip vůbec neocenil, jako by ode mě chtěl odejít. Ale neudělá to. Místo toho se naše rty dotknou a on mě chytí za bedra a přitáhne si mě k sobě.
Připadám si jako výtah, který padá vzhůru.
A je to tohle – intimní znalost jiného člověka na buněčné úrovni. Znalost jeho stinných stránek, protože jste s ním už roky. Cítíme tragédie, které se blíží, i ty, které už máme za sebou, a líbáme se ještě zběsileji, a když se oddělíme, ve skutečnosti se neoddělíme, ale zůstáváme na místě, spolu a stejně.
Je tu i něco nového, něco, co přesahuje fascinaci, zvědavost, přitažlivost, lítost, zmatek, dokonce i hněv. Něco, co už nepatří jen jemu, ale co sdílíme, co přešlo z jeho rtů na moje jako jedovaté výpary: skutečný, přítomný strach.
A přesto se k sobě dál tiskneme.
Šťastně až navěky?Náhle přestal tančit a já se zasekl na místě s ním. Položil mi dlaň na šíji a přitáhl mě k sobě.
Políbil mě. Líbal mě uprostřed davu, tiskl své rty na mé, hladově, neodbytně a bez příkras, a byla to ta nejlepší věc, jakou jsem kdy zažil.
Ztuhl jsem, pak mu polibek opětoval, protože to je Matt. Matt mě líbal. Zesílil jsem svůj stisk a přitáhl ho k sobě, protože jsem ho už nikdy nechtěl pustit. Přesně tohle jsem si přál od chvíle, kdy jsem naplnil proroctví, nic víc. A teď se mi přání splnilo. Možná… možná se dočkám šťastného konce jako v pohádkách. Možná i já ho mám vepsaný ve hvězdách.
Zlatá„Jsem spokojená. Běž.“
Okamžik se na ni díval, jako by nevěděl, o čem to mluví. Pak se mu výraz rozjasnil.
„Já nejsem,“ zašeptal.
„Co?“
„Prosím, odpusť mi to.“
Naklonil se a přitiskl své rty na její.
Serilda zalapala po dechu.
Neměla čas ani zavřít oči, ani ji nestihlo napadnout, že by mu polibek oplatila, když se klíč otočil a zámek cvakl. Zlat zmizel.
Temné a kruté lžiHart líně zahákne prst za moje poutko na pásek a přitáhne si mě k sobě. Druhou rukou sáhne za mě a proplazí se jí pod moje tílko. Hrubé prsty na mé kůži. Kosti se mi rozpouští a já hlasitě zalapám po dechu.
„Greycie!“ Moje jméno uvízne v jeho hrdle, zatímco se sehne a přejede svými rty po mých. Nejdřív to polibek moc nepřipomíná. Je to spíš náhoda, vzešlá z blízkosti. Jako kdybychom padali směrem k sobě a naše ústa ten pád přerušila.
Ale pak mě Hart k sobě přivine pevněji. A já se nebráním.
Chutná jinak, než když mu bylo třináct. Tehdy to byly samé bonbóny a žvýkačky.
Teď je mu sedmnáct.
Jack Daniel’s a Marlborky.
A ukazuje se, že jeho jazyk rozhodně funguje.
Podzim je, jak všichni víme, plný skvělých knižních novinek. Než se do nich ale pustíme, máme pro vás tipy na knížky, které vyšly už v minulých měsících a rozhodně byste je neměli minout. Ptáte se, jak jsme je vybírali? Samozřejmě podle nejlepších polibků – protože dobrá romantická linka je prostě základ každého příběhu. Pokud si nechcete […]
Nejočekávanější merenda roku je tady, protože tradičně v říjnu vychází nejvíc knížek (ehm, skoro 30) a jsou mezi nimi samé pecky 😍 Konečně se dočkáme nového HumbookTipu, knižního adventního kalendáře nebo třeba nové knihy Leigh Bardugo.
Prožívala to, o čem snily všechny dívky v zemi. Princ však byl tolik mimo její dosah, z úplně jiného světa, že by na něj měla přestat myslet v okamžiku, kdy se za ním zavřely dveře. Měla by na něj přestat myslet hned teď. A už nikdy si na něj nevzpomenout, snad jen jako na zákazníka − a jako na prince své země.
A přesto vzpomínka na jeho prsty na její kůži odmítala vyblednout.
