Ruta Sepetys se narodila a žije v USA, ale má evropské kořeny – její litevský otec uprchl do Ameriky po druhé světové válce. Ruta na svůj původ a historii Evropy nezapomíná, naopak z ní čerpá inspiraci. Je autorkou skvěle hodnocených historických próz, publikovaných ve více než padesáti zemích celého světa a přeložených do více než třiceti jazyků. Mezi její nejúspěšnější knihy patří Sůl moře o námořní katastrofě lodi Wilhelm Gustloff. Letos vydalo CooBoo Mlčící fontány, milostný příběh z období španělské diktatury, který se stal i jedním z našich HumbookTipů.
V průběhu let jsem si vytvořila dlouhý přehled historických témat, o kterých bych ráda psala. Takže jakmile dokončím knihu, tak se k němu vracím se svým agentem a debatujeme, na čem dalším bych mohla pracovat.
Španělsky nemluvím, a proto jsem se spoléhala zejména na překlady a pomoc expertů, knihovníků, historiků a tlumočníků, se kterými jsem spolupracovala. Po sedmi letech výzkumu ale dokážu ve španělštině trochu číst.
Myslím si, že by bylo fascinující být Buttonsem, mladým poslíčkem pracujícím v hotelu. Měl totiž přístup ke všemu a znal všechna tajemství!
Miluju fotografie a hledání ve fotoarchivech hraje v mých výzkumech vždy velkou roli. Během mého výzkumu se ukázalo, že španělská občanská válka byla zachycena štětci umělců, pery spisovatelů a čočkami fotoaparátů. Rozdílné interpretace – především z poválečné doby, kdy existovala cenzura médií – mě fascinovaly a chtěla jsem je v knize zahrnout. Psaní Daniela jako amerického fotografa mi umožnilo napsat svůj příběh skrz čočky jeho fotoaparátu.
Jsem považována za tzv. přechodného autora, protože mé knihy čtou jak studenti, tak dospělí. V mnoha zemích jsem řazena mezi autory pro dospělé, ne jako autorka young adult knih. Jedná se o stejnou knihu, ale někteří ji řadí jako pro dospělé a jiní pro mladistvé. Takže vlastně mám to nejlepší z obou světů. Ale přišla jsem na to, že mladší čtenáři jsou často nejupřímnější. Knihy čtou s neposkvrněným smyslem pro emocionální pravdu. Mladí lidé také mají silný smysl pro spravedlnost. Doufám, že sdílením obtížných částí historie si je mladí lidé nastudují, poučí se z chyb minulosti, budou usilovat o to stát se lepšími a vytvoří naději pro spravedlivější budoucnost.
Mé předchozí knihy obsahovaly paralely z historie mé vlastní rodiny. Cítila jsem se obeznámená s tématy a byla jsem tak schopná tyto příběhy napsat zevnitř. Protože nemám žádné rodinné vazby na Španělsko, musela jsem Fontány napsat se znalostmi zvenčí, ale stále jsem cítila nutkání vytvořit rodinou dynamiku, i když se nijak nevztahovala k té mojí.
Mám pocit, že psaní z více úhlů pohledu mi umožňuje reprezentovat mnoho rozdílných zkušeností a vjemů. Ve snaze vyobrazit vyvážený pohled na historii používám postavy z různých oblastí života k poukázání na to, jak unikátní jsou jednotlivé lidské zkušenosti. Puri se pohybuje na frankistické straně, zatímco Ana a Rafa reprezentují španělskou republikánskou stranu. Nejnáročnější bylo psát právě o Puri, protože její postava vyžadovala určité tempo vedoucí k uvědomění.
Právě protože pro mě bylo toto téma tak cizí, tak jsem trvala na rozsáhlejším výzkumu. Několikrát jsem jela do Španělska a prozkoumávala různé části země. Pronajala jsem si byt v Madridu a každé ráno se procházela s myšlenkami na mé postavy. Každý den byl jiný. Prozkoumala jsem Vallecas, oblast, odkud pocházela Anina rodina. Trávila jsem čas v krejčovské dílně a učila se o složitém procesu, jak vytvořit tradiční španělské oblečení. Navštívila jsem dětský domov a udělala rozhovor s vysloužilým doktorem, který zde dekády pracoval. V Madridu jsem se zúčastnila setkání nyní už dospělých lidí, kteří měli údajně být jako děti ukradeni v době režimu. Dělala jsem rozhovory s mnoha lidmi a pro svůj výzkum jsem přečetla i nespočet knih. Jeden z nejzajímavějších okamžiků mého výzkumu bylo prozkoumávání hotelu, kde se odehrává velká část příběhu. Hotel byl původně palác a několik prvků (jako kašna na nádvoří a taneční sál) jsou stále původní. Hotel je dům plný tajemství. Výzkumem pro Mlčící fontány jsem strávila sedm let a mohla bych pokračovat i dalších sedm.
Já jsem vlastně vůbec nebyla dobrým studentem dějepisu. Psaní jsem milovala a už jako malá jsem se chtěla stát autorkou. Mým oblíbeným autorem byl Roald Dahl a svou první knihu jsem napsala už ve třetí třídě, po čase jsem však ztratila odvahu a bála jsem se, že mi pro psaní chybí talent. Když jsem se ke psaní vrátila, tak jsem začala s vtipným mystery příběhem pro mladší čtenáře. Zároveň jsem v té době napsala také první kapitolu, ze které se později stalo V šedých tónech. Oba návrhy jsem dala přečíst svému agentovi, který mi řekl, že můj autentický styl se hodí na historickou fikci. Za jeho radu jsem velmi vděčná!
Miluji přísloví, které Rafa cituje: „Zrovna když si housenka myslela, že svět skončí, stal se z ní motýl.“
Lidé jsou často překvapeni, že jsem tak pozitivní a ráda se směju. Moji rodiče a vzdálená rodina si prožili neuvěřitelné těžkosti, ale naučili mě, že naše těžkosti si sice nevybíráme, ale je na nás, jak se jim postavíme. To mě inspiruje k tomu si vždy vybrat pozitivitu a naději. Někdy, když prožíváme temné a ničivé okamžiky, tak objevíme sílu, o které jsme netušili, že se v nás skrývá. Hledám tyto nitky naděje a snažím se je vplést do osudů svých postav. Jak ukazuje historie, i během války a oprese se lidé stále bláznivě zamilovávají a skrz sdílené zážitky vytvářejí věčná pouta. Schopnost milovat je podstatou každého člověka a to se snažím zdůraznit. Udržení tohoto přístupu mi pomáhá zůstat pozitivní!
Mé předchozí knihy všechny zahrnovaly kousky historie mé vlastní rodiny, cítila jsem se obeznámená s tématy a byla schopná své knihy tak napsat se znalostmi zevnitř, a protože nemám žádné rodinné vazby na Španělsko, musela jsem Fontány napsat zvenčí. Všechny mé předchozí knihy byly napsané v první osobě a Fontány jsou ve třetí. Také si myslím, že Fontány obsahují mnohem více romantiky, než zbytek mých knih.
Obojí. Během svého výzkumu jsem dělala rozhovory s nespočtem skutečných svědků a četla tolik zpráv z první ruky ohledně daného časového období, kolik jen šlo. Poté jsem každé postavě vytvořila pozadí několika příběhů, aby představovaly větší část společné lidské historie. Někdy jsou hlavní charakteristiky nebo body v příběhu z velké části inspirované jednou osobou, ale většinou jsou mé postavy směsicí příběhů.
Nejprve bych chtěla, aby čeští čtenáři věděli, jak jsem vděčná a jak si vážím toho, že čtou mé knihy. Ale také bych byla ráda, kdyby si čtenáři uvědomili, že historická fikce představuje jedinečnou příležitost odlišnou od ostatních žánrů. Každý národ má své rány a bolestivou historii a ta když zůstává skryta ve stínech, lidé, kteří ji prožili, se často cítí nepochopení. Čtením o těch, kteří prožili těžkosti, využíváte toho nejmocnějšího daru, který jako lidské bytosti máme – empatii – schopnost podívat se na svět skrz cizí oči a uvažovat o jejich srdci. To je mocné.