7 nejlepších prvních setkání

Naši sérii o nejlepších polibků už určitě máte pečlivě nastudovanou. Aby ale mohlo dojít k něžným i vášnivým scénám a dramatickým vyznáním lásky, musí se dva lidé nejdřív potkat. My jsme pro vás vybrali sedm originálních setkání knižních párů, které nás vážně baví. Možná právě proto, že tu nikdo nikomu ochotně nepadá do náruče – to by bylo moc jednoduché!

Recept na lásku
Aneb když vás zradí fantazie

Solitaire
Aneb když vás někdo odhadne ještě předtím, než se představíte

Kluk udělá krok směrem ke mně. Já o krok ucouvnu.

„Ty hele,“ nadechne se. „Ty nikdy neříkáš, co si doopravdy myslíš, že ne?“

Znova se zasměju. Spíš je to takový patetický výdech, ale to u mě znamená smích. „Kdo vůbec jsi?“

Kluk strne, roztáhne paže, jako by byl ztělesnění Krista na zemi, a hlubokým, rezonujícím hlasem mi oznámí: „Jmenuju se Michael Holden.“

Michael Holden.

„A kdo jsi ty, Victorie Springová?“

Můj první tanec
Aneb když si začnete všímat úplně všeho

Nejdřív ze všeho mě upoutá jeho tvář – tmavá pleť, tmavé oči, výrazné lícní kosti. Hned potom si všimnu, že je hodně, vlastně až absurdně vysoký. Na mém nízkém kole vypadá směšně. Třetí věc jsou jeho vlasy – dlouhé, tenké dredy na konci obarvené namodro a svázané ve vysokém drdolu na temeni. Možná nakonec nebude tak vysoký, jak jsem si myslela, protože vlasy mu přidávají nejmíň deset centimetrů. Čtvrtá věc jsou jeho obrovské ruce, v nichž moje řídítka vypadají úplně mrňavá. Zapáté si všimnu, že si na něm všímám spousty věcí. A tak toho nechám.

„Ehm,“ řeknu.

Přehodí jednu nesmyslně dlouhou nohu přes kolo a seskočí.

Pak kolo nakloní ke mně. „Tohle bude asi tvoje.“

Vkročím do studia. „Tys mi zvednul sedlo?“

„Jo, promiň,“ řekne. „Mám dlouhý nohy.“ Zdvihne jednu do vzduchu a zavrtí jí, aby předvedl, jak je vysoký.

Všímám si dalších věcí. Má na sobě potrhané džíny, černé plátěné boty a tmavě modrozelené tričko s jednoduchou kresbou jednorožce a nápisem Nejsem jediný. Větší hipster už by to být nemohl? Obarvené dredy, roztržené džíny, oldschoolové boty a ironické tričko. Kterékoli tři položky z tohohle seznamu by bohatě stačily. Čtyři už jsou moc. Tohle je hipster-snaživec.

Jsme nevyhnutelní
Aneb když se z očního kontaktu stane soutěž

„Hej, ty, můžeš mi jít prosím pomoct? Bude to jenom chvilička.“

Úzké rty modrookého blonďáka se roztáhly do pobaveného úsměvu. Totální golden boy, určitě má samé jedničky a zachraňuje pejsky. „Jasně,“ souhlasil a zamířil směrem ke dveřím. „Mimochodem ahoj, rád tě poznávám, já jsem hej ty.“ Maličko do mě šťouchl loktem, aby podtrhnul, že mě jen škádlí.

„Ahoj a promiň, ale spěchá to.“ Pohledem jsem ho prosila, aby si pospíšil, nechtěla jsem tam venku nechat Izzy dlouho samotnou. Řekla jsem mu v rychlosti, o co jde: že jestli sem nedostanu svoji manažerku, choreografku, píáristku a morální podporu v jednom, budu to tady muset zabalit a 4Rhythm přijde o jedinečnou možnost mě přijmout do kapely. Z mého chaotického a falešně sebevědomého prohlášení byl maličko vyděšený, ale jeho úsměv za celou tu dobu nepolevil. Rozhodla jsem se to považovat za dobré znamení.

„Můžeš ten vozík chytit tady,“ instruovala jsem ho.

„Já vím, už jsem to párkrát dělal,“ řekl, ale díval se přitom přímo na Izzy. A ona zase koukala na něj.

„Ahoj,“ usmál se na ni, aniž přerušil oční kontakt.

„Ahoj,“ vydechla trochu přiškrceně Izzy a dál na sebe zírali. Když už to trvalo nepřirozeně dlouho, nápadně jsem si odkašlala a věci se konečně daly do pohybu.

Temné a osamělé prokletí
Aneb když se už na první pohled všechno změní

Vzduch se zachvěje, a tak se narovnám. Ve svém nenáviděném prokletém životě, který se neustále točí v kruhu, jsou dívky vítaným rozptýlením. Ačkoli nechci, přece jen jsem zvědavý, jaká kráska bude bezvládně viset přes Greyovu paži tentokrát.

Když se ale Grey objeví, tiskne nové děvče k zemi. A rozhodně nejde o bezvládnou krásku. Je hubená, bosá a zaráží mu nehty do krku.

Grey ji se zaklením odhodí a na krku mu vykvetou rudé kapky krve.

Vstanu a málem tak přijdu o další chvíli čisté nezvyklosti té situace. „Veliteli! Pusťte ji!“

Odstrčí se a vymrští na nohy. Děvče se nešikovně snaží utéct a v ruce svírá jakousi rezavou zbraň.

„Co to má bejt?“ opře se rukou o zeď a pomalu vstává. „Co jsi to provedl?“

Grey skočí po meči odloženém na křesle a vytáhne ho z pochy s takovou zuřivostí, jakou jsem u něho neviděl celé roky. „Nebojte se, můj pane! Tohle možná bude to nejkratší období!“

Děvče zvedne rezavou tyč, jako by ji měla ochránit před skvěle vycvičeným šermířem. Zpod kapuce oděvu jí uniknou tmavé kudrny. Tvář má unavenou, ustaranou a zaprášenou. A na jednu nohu kulhá.

Zlomky nekonečna
Aneb když láska málem skončí dřív, než začne

Ve chvíli, kdy jsem se konečně sebral, se dotyčný zvedl. Poznal jsem ho. Kapuce se mu svezla z hlavy a odhalila tak nabarvené fialové pramínky vlasů. Sotva se naše oči setkaly, přimrzl jsem na místě. Byl v pořádku. Dokázal se hýbat. Mezi ním a naším autem stále byla dost velká mezera, takže se spíš lekl a zakopl, než že bychom do něj narazili. A já mu ani nebyl schopný podat ruku na pomoc.

„Jsi celej?!“ zařvala Ness, která evidentně mezitím stihla zvážit, že ze mě asi nic kloudného nevypadne. Erik – tehdy jsem ještě nevěděl, že se tak jmenuje – zatěkal pohledem mezi námi a pousmál se.

„Jo, díky. Omlouvám se, nedával jsem pozor na cestu,“ řekl. Ness nad tím mávla rukou, než mi došlo, že to gesto bylo mířené na mě a že chtěla, abych se vrátil zpátky do auta.

„Chceš někam odvézt?“ vyhrkl jsem, když se obrátil k odchodu. Usmál se na mě přes rameno přesně tím stylem, který jsem si později zamiloval. Ani tenkrát jsem nebyl schopný zformulovat tu správnou otázku – jestli ho něco nebolí, jestli ho radši nemám odvézt do nemocnice, jestli není natolik v šoku, že ho radši zavezu domů. Nevím, jestli to pochopil. Ale Erik byl vždycky o krok napřed, i co se týče mě.

„Ne, jsem v pohodě. Vždyť jste se mě ani nedotkli.“ S tím ujištěním mi spadl kámen ze srdce, ale pořád jsem byl tak vyklepaný, že jsem se nezmohl na žádné další slovo, zatímco on se sebral k odchodu. Ness se v autě natáhla po klaksonu a zatroubila na mě, ať sebou hnu. Bez dalšího slova jsem se vrátil na sedadlo řidiče a dojeli jsme domů, jako by se nic nestalo.

Ten den jsem málem zabil Erika Mulnesera. Místo toho jsem mu dal čtyři měsíce navíc.

Litersum
Aneb když romance začne obviněním z trestného činu

Došla jsem ke kolu, položila ruku na řídítka a… v tu chvíli mě někdo popadl za rameno a otočil k sobě. Švihem mě strhl, kolo přistálo s řinčením na zemi, čínské jídlo se vykutálelo ze sáčku a rozsypalo se po chodníku. Málem jsem ztratila rovnováhu, ale něčí ruka mě zachytila. Sotva jsem se vzpamatovala, zvedla jsem hlavu a dívala se přímo do Lansburyho zachmuřené tváře. Když se naše pohledu setkaly, v očích mu zasvítilo. Nejprve si prohlédl mou tvář, pak jeho pohled putoval dál. Sevření kolem mé paže zesílilo.

„Takže jsi to vážně ty. Ten poslíček s pizzou před dvěma týdny. A dokonce i ve stejné mikině. Ta je taky součástí tvého modu operandi?“ pronesl a stiskl mě ještě o něco pevněji. Přitáhl si mě o kousek blíž k sobě a zadíval se mi zhluboka do očí. Jako by v nich mohl někde na dně zahlédnout pravdu. Kroutila jsem se pod jeho sevřením, ale neměla jsem šanci se mu vymknout. Dokonce i když mě držel jen jednou rukou, byl příliš silný. Samolibě se zašklebil mému chabému pokusu.

„Hele, chlape, já nejsem žádný sériový vrah, takže nemám ani žádný modus operandi. A už mě konečně pusťte!“ bránila jsem se. Jak jsem sebou házela, jen mě jeho sevření ještě víc bolelo. Několik lidí se po nás ohlédlo. Měřili si nás zvědavými pohledy. Lansbury si mě přitáhl ještě o něco blíž k sobě, až jsme se téměř dotýkali špičkami nosů. Když jsem se po krátkém zaváhání způsobeném vůní pánského sprchového gelu konečně vzpamatovala, došlo mi, co mi právě zašeptal do ucha.

„Existují dvě možnosti. Buď půjdeš dobrovolně a bez zbytečného povyku, nebo tě odvedu v poutech. Co si vybereš?“

Bože, ten chlápek to ale umí zdramatizovat! Na odpověď jsem zamumlala – ještě pořád mírně omámená jeho vůní – cosi nesrozumitelného, ale přestala jsem se mu snažit vykroutit. Mírně poodstoupil a já se konečně mohla zase volně nadechnout. Jeho ruka konečně pustila mé rameno, zato jsem ji ovšem o několik vteřin později ucítila na zádech. Lansbury mě sunul směrem k autu zaparkovanému před domem pana Holta. Několik lidí si nás zvědavě prohlíželo. Málem jsem zakopla, jak mě nekompromisně sunul dál. Pod pojmem bez zbytečného povyku jsem si evidentně představovala něco jiného než on.