7 nejlepších polibků v knihách

Přichází jaro, sluníčko a láska je ve vzduchu! Ať už fandíte hot bad boyům, nebo sladké romantice od přátelství k lásce, máme pro vás sedm fantastických knižních polibků, mezi kterými si určitě vyberete ten pravý.

Jako vždy předem varujeme, že tento článek může obsahovat spoilery. Čtěte jen na vlastní nebezpečí!

Nelítostný lovec
Aneb když polibek chutná stejně jako pověst toho, koho líbáte

Její polibek chutnal podobně. Jako zakázané ovoce. Omamně a sladce. V jediné vteřině probudil k životu všechny jeho smysly.

Když mu zuby jemně přejela po spodním rtu, sjel jí rukama k pasu. Byla tak měkká… Najednou netoužil po ničem tolik jako se zabořit do její hebkosti. Zabořit do ní.

Rune asi cítila to samé, protože ho objala kolem krku a její tělo se k němu přitisklo.

Nemělo to být tak krásné. Nic z toho. Neměl z toho mít pocit, že je to dokonce správné, že se nemá za co stydět. Jako by – možná, jen možná – přece jen byl hoden dívky jejího ražení.

Věčný král
Aneb když na všem ostatním přestane záležet

„Pochybení, na němž nemělo záležet. Tobě na něm nemělo záležet, ale nestalo se. Všechno jsi zničila a mně už je to jedno. Znič mě. Klidně mě znič, pokud budeš moje.“

Krásný mizera.

Políbila jsem ho. Rázně. Erik zasténal, popadl mě do náručí a pevně mě sevřel. Měl uvolněné svaly, jako by mu můj dotek dodal klid, který konečně ukonejšil jeho zlost a bolest.

Pořád mě držel a já couvala, až jsem zády narazila na zeď.

Mé prsty přejížděly po jeho břiše a pak sáhly na opasek. Pustil mě a opřel se dlaněmi vedle mé hlavy. „Pěnice.“

„Hade.“ Můj hlas byl hrubý, jako bych spolkla písek.

Bolestné sliby
Aneb když polibky provází naděje

„Sepiš mi příběh, Kitte,“ zašeptala a políbila ho na čelo, na propadlé tváře. Na rty i na krk, dokud neměla pocit, že se jí samou láskou otevřela hruď a splašené srdce se z ní dere ven. „Sepiš mi příběh, v němž večer co večer nebudu moct spát kvůli tvému ťukání na stroji. Příběh, v němž ti budu do kapes schovávat vzkazy, na které narazíš až v práci. Příběh, v němž jsem ti při našem prvním setkání na rohu ulice polila drahý kabát kávou, nebo jsme na sebe možná narazili v našem oblíbeném knihkupectví a já ti doporučila poezii, zatímco ty mně staré legendy. Příběh, v němž nám v lahůdkářství popletli objednávku. Seděli jsme vedle sebe při zápase nebo jsem vyrazila na cestu vlakem na západ, abych zjistila, jak daleko mě dokáže odvézt, a ty jsi v něm byl náhodou taky.“

Spolkla bolest ve staženém hrdle a odtáhla se, aby mu viděla do očí. Jemně, jako by byl pouhým přeludem, ho pohladila po vlasech. Uhladila mu tmavé pramínky z čela.

„Napiš mi příběh, který nemá konec, Kitte. Piš pro mě a vyplň má prázdná místa.“

Půl duše
Aneb když zapomenete na celý svět

Elias se k ní naklonil a přitiskl rty na ty její. Jeho dotek byl tak lehký, tak bolestivě něžný, že si nebyla jistá, jestli se to vůbec stalo.

Pohladil ji prstem po bradě a jeho rty se k ní přitiskly o trochu pevněji, jako kdyby testoval její reakci. Dora ho objala kolem krku a opřela se o něj. Jeho tělo bylo teplé a společný žár ji celou prostoupil. V tu chvíli zapomněla na celý svět.

Dokud rostou citronovníky
Aneb když láska provází všechny části těla

Celý rozjařený mě políbí na nos. „Miluju tvůj nos.“ Pak mě políbí i na tvář. „A miluju i tvé tváře.“ Nakonec mě políbí i na krk. „A miluju také tvůj krk.“

Když se jeho ústa pomalu vznesou k  těm mým, chvějí se mi rty a odpočítávám vteřiny, než se jich dotkne, ale on se náhle zarazí.

„Co ještě miluješ?“ zašeptám konečně s přivřenýma očima.

Kenan se usměje. „Tvoje rty.“

A pak mě políbí. Je to jemný, váhavý polibek, který mi za víčky rozvíří pestrý kaleidoskop barev. Dotknu se jeho tváře a strniště mě píchá do dlaní, ale v opojení, které ve mně jeho polibek vyvolal, to sotva vnímám. Čas kolem mě se zastavil a vzal s sebou všechny mé starosti.

Pád zkázy a hněvu
Aneb když polibky doslova léčí

„Nehýbej se,“ napomenul mě. Jeho dech mě pohladil na líci.

Snažila jsem se mu vyhovět, ale zmocnil se mě neovladatelný třas. Jeho ústa se oddálila. Chvíli jsem nic necítila… a pak se mi obličejem rozšířilo zvláštní šimravé teplo. Lordův dech se teď přesunul ke straně mého hrdla a jeho rty následovaly. Políbil mě těsně pod divoce bušící tepnu. Prudce jsem se nadechla, když mi po bradě přejely jeho vlasy, a vzápětí mi přitiskl rty k druhé straně krku. Šimravé teplo se rozšířilo i tam a bolest, již jsem se snažila odsouvat do pozadí, za několik vteřin odezněla.

Lord se však neodtáhl.

Zůstával nade mnou skloněný, rty jemně přitisknuté k mému hrdlu, a mě vyplnil úplně jiný druh tepajícího tepla. Tohle… tohle mi připadalo mnohem nebezpečnější než stát s ním pod sprchou. Pak se však jeho rty vzdálily, lord se zvedl a já jsem chtěla cítit hlubokou úlevu. Měla bych ji cítit.

Ale necítila jsem ji.

Popel a hvězdami prokletý král
Aneb když jeden okamžik rozmaže okolní svět

„Zvláštní, jak se věci mění.“

Vzal mě za bradu. A než jsem se nadála, políbil mě. Pomalu a hluboce. Naše jazyky se propletly poté, co se moje rty rozevřely jako květy v záři slunce.

Tenhle druh polibku rozpouští všechny pochybnosti. Pomáhá nemyslet na složitou realitu – i když současně odkazoval na jinou, děsivější, se kterou jsem se ještě nesmířila.

Naše rty se rozdělily, ale dál jsme se dotýkali nosy. „Tohle chci udělat celý týden,“ řekl mi.

Bohyně, já taky. Nebyla jsem si jistá, co se během té naší společné noci změnilo, ale mé tělo jako by se otevřelo úplně novému smyslu. Vlastně jsem se za intenzitu své touhy trochu styděla. Neustále jsem vnímala jeho blízkost, jeho vůni, jeho pohled. Poznala jsem, kdykoli se na mě podíval, dokonce ani když jsme se nestřetli pohledy. A vždycky když jsme vedle sebe leželi v těch vzácných chvílích odpočinku a zoufale se nám nedostávalo soukromí, musela jsem se držet, abych se na něj nevrhla.

Bylo to závratné. Bylo to děsivé. Bylo to návykové.