7 nejlepších citátů z Národního opruzení 2

„A co teď dělají tví přátelé, tví příznivci? Kolik z nich si na tebe vzpomnělo? Kolikrát ti napsali? Myslíš, že za tebe v Praze bojují? Za tvůj návrat? Já tam byla po tom, co tě odvezli, Karle. Celé měsíce jsem musela poslouchat, jak si za svou konfinaci můžeš sám. Psali o tobě předčasné nekrology, i když věděli, že žiješ. ohřbili tě zaživa a ty je stále stavíš před svou rodinu?“
„Nesuď je tak přísně, Julie. Lidé trpí deziluzí, mají strach.“

„Miluji tě. Chci s tebou být do konce života. Toho druhého, aby nedošlo k mýlce.“

„Pane, slibte mi, že na mě nezapomenete, až budete v Kutné Hoře.“
„I kdybych chtěl, tak na tebe zapomenout nejde,“ usmál se Havlíček.

Láska si nic nedluží, ani si nevymiňuje. Láska je mnohem prostší, ta do vás uhodí jako blesk. Bum!

Božena společně se synem ztratila víru. Víru v lásku, víru ve štěstí, v dobré konce. Kolem ní se napínal pevný štít, jenž ji bude chránit od všeho, co člověka dělá člověkem. Ztratila schopnost milovat i soucítit, smát se a být vděčná.

„Vždyť ty žádného prince nepotřebuješ, Barunko, a nikdy jsi nepotřebovala. Jsi ta nejstatečnější a nejsilnější ženská, co znám. Jediný, kdo tě dokáže zachránit, jsi ty sama.“

„Ty bys byl schopný sám sebe obětovat?“ nevěřil Havlíček svým uším.
„Pro lidi, které miluju? Klidně.“
„Spíš už máš upito.“
„Ty snad ne?“