3x inspirace Lucie Ortegy

Nedávno vyšla nová fantasy Soumrak Edenu od Lucie Ortegy, a tak si pro vás přichystala #autorskouinspiraci, díky které se dozvíte nějaké zajímavosti ze psaní.

1. ukázka

Uvědomovala si, že společnost nebyla jen sumou jednotlivců. Skoro se zdálo, jako by spojením lidí vznikl zcela nový organismus s vlastní vůlí nezávislou na individuálních vůlích jeho článků. Organismus, který se vyznačoval zkostnatělostí a až překvapivou mírou krutosti ke každému, kdo neplnil jeho představy a požadavky. Nevěděla, jak s ním bojovat. Byl příliš silný a abstraktní. Jeho tváří nebyla Marie, nebo Jeremy, nebo mravokárce. A přesto

na ni hleděl z jejich očí a neustále jí dělal společnost. Zdálo se, že pokud měla přežít a dosáhnout svých cílů, potřebovala odteď chodit s hlavou skloněnou a co nejméně na sebe poutat pozornost. Jen tak unikne pohledu toho Leviatana a bude moci zase alespoň trochu volně dýchat.

Hlavním tématem Soumraku Edenu je vztah jednotlivce a společnosti. Většina edenské společnosti je přísně ortodoxní. Říkají si Pravověrní. Jejich každodennost je plná pravidel, rituálů a modliteb. Pro Adu, která žila až do deseti let mezi volnomyšlenkářskými Heretiky, je takový život velmi svazující a jen těžko se mu přizpůsobuje. Současně si však uvědomuje, že tohle je něco, proti čemu jednotlivec může jen velmi obtížně bojovat.

2. ukázka

Jejich polibky byly nesmělé, poznamenané skutečností, že ani jeden z nich stále ještě nevěděl, co dělá. Zjišťovali, co je příjemné, ochutnávali jeden druhého s nevinnou neobratností. Dokud Zach polibek náhle neutnul.

„Promiň, tohle nesmíme,“ zašeptal. „Ale jak to mám vydržet, když tě tolik chci?“

„A kdo se to dozví?“

Pousmál se. „Ne, dokud nebudeš moje žena.“ A potom tiše dodal: „Zahrada zamčená jsi, má drahá nevěsto, studnice zamčená, pramen zapečetěný.“

Odsedl si od ní a zhluboka se nadechl.

„Měl bych už jít. Jestli zítra ráno zase přijdu pozdě na službu v pekárně, pěkně to schytám.“

Ada ocenila, že se od letmé poznámky o svatbě a citování Písně písní dostali rychle jinam.

„Hm, slyšela jsem, že od pekaře létají pohlavky na všechny strany.“

„Právě. Jeden by řekl, že když jsem o hlavu větší než on, tak si to odpustí, ale ne. Minule mě pálilo ucho půl dne. A ty už bys taky měla spát, ať nejsi unavená na trénink.“

Ada spolkla odpověď, kterou měla na jazyku, a radši mu popřála dobrou noc.

Po jeho odchodu zůstala ještě chvíli sedět na hrubém kameni. Přejela si dlaní po rozpálené kůži na krku. Ne, dokud nebudeš moje žena… Zach tomu nerozuměl. Mluvil o svatbě, ačkoliv věděl, že chrámové tanečnice se nevdávají. Teoreticky samozřejmě mohly, pokud by o to opravdu stály, jenže ona o to nestála. Chtěla blízkost a důvěrnost. Chtěla potěšení. Ale tím to končilo.

Ada sice stojí o lásku a intimní vztah, ale nechce se vdávat a mít děti – ne zatím, ale vůbec. Pro Pravověrné je něco takového nemyslitelné, protože úkolem ženy je péče o rodinu a plození dětí. Jedinou možností, jak se tomu vyhnout, je zastávat vyšší povolání, což je důvodem, proč se Ada stane chrámovou tanečnicí. Chce aspoň nějakou nezávislost a kontrolu nad vlastním životem. Tento motiv je v knize mimo jiné proto, že se opakovaně setkávám s výčitkami směrem k ženám, které se rozhodnou nevdávat a zůstat bezdětné. Jsou označované za sobecké a podobně, ačkoliv tohle je podle mého názoru jednoduše každého volba, a ne nějaká povinnost vůči společnosti.

3. ukázka

Zvedla ji ze země a otevřela ji. Místo pudru byl uvnitř popel a složený lístek. Ada tušila jeho obsah, už když ho brala do ruky.

Tvůj čas se blíží, mrzká čarodějnice!

S prudkým zaklapnutím krabičku zavřela. Po prvním vzkazu byla rozhodnutá se hrozbou nezabývat. Ostatně to byla jen slova, stejně jako urážky, které sem tam někdo trousil, když kolem něj prošla, neměla žádnou skutečnou moc jí ublížit. Dokud po ní neházeli kamením, mohla zůstat v klidu. Šlo o plané hrozby.

Jenže byly opravdu plané?

Cítila, jak jí po zádech šátrá strach.

Ne, tohle jim nedovolí! Byly to jen silácké řeči, nic víc. Nejspíš napsané někým, kdo se jí bál postavit tváří v tvář nebo nacházel sadistické potěšení v trýznění jiných, a ona teď představovala ideální oběť. Mohl to být kdokoliv z Domova. Marií počínaje a starým mravokárcem konče. Nesešlo na tom. Ona je nenechá vyhrát.

Když je Adina skutečná identita prozrazena, všechno, co si budovala mezi Pravověrnými, se zhroutí a už ani vážené povolání chrámové tanečnice ji nechrání proti nenávisti, kterou společnost pociťuje vůči Heretikům. V příběhu je vidět šikana a ostrakizace, které Ada čelí, i když oficiálně ještě z ničeho obviněná není a jejím jediným prohřeškem je její původ. Chtěla jsem poukázat na stereotypy a snadnost, s jakou si společnost tvoří černobílé názory, stejně jako na to, čeho jsou někteří schopní, když za sebou mají dav a cítí se v pozici moci.