Dnešní díl #autorskéinspirace si pro vás přichystal Filip Kalčák, autor nové fantasy knížky Noc pro chrliče, která osloví nejen fanoušky Zaklínače.
Šerosvit se vpíjel do Šestčina těla a každým dalším lokem cítila slastné mrazení. Kdejaký felčar tam nahoře by dívce nejspíš řekl, že složení tekutiny z jejích vnitřností nadělá do pár let krupicovou kaši. Vtip byl v tom, že o existenci tohoto nápoje vědělo jen pár lidí na světě. A Šestka stejně nikdy na rady nedávala. Šerosvit začínal působit. Chlad v jejím těle střídalo horko, blaho se ale ve stejné chvíli měnilo na bolest. Přeměna byla téměř u konce. Šestka se v naučeném rytmu začala přibližovat k planoucí louči na konci chodby. Ještě blíž. Ještě kousek, tam na místo, kde by se dnešní ráno hroutila v agonii k zemi. Tak blízko, až vzala světlo z držáku a koketně nad ním přejížděla rukou. Bylo hotovo. Její přeměna ze světloplaché na temnoplachou byla u konce.
Kniha Noc pro chrliče si se čtenářem ráda hraje, míchá přitom mysteriózní i humorné prvky. Chtěl jsem, aby člověk při čtení získal všechny informace potřebné pro pochopení děje, ale aby si zároveň mohl spojovat nejrůznější indicie a spřádat vlastní teorie. Třeba o tom, co je Šestka – motor celého příběhu – zač. I proto knížka vyžaduje pozornost. Hned na úvod čtenář zjistí, že Šestka nebude úplně ten typ, jaký by člověk bez obav představil příbuzným. Kniha následně do čtenáře dloube a nutí ho přemýšlet, jestli je Šestka opravdu ta špatná, nebo jsou špatní všichni okolo.
„Blíží se nám půlnoc,“ ujal se slova opět Tulidrak a pokračoval po obvodu sálu. „Je načase určit vítěznou pánskou masku. Určit muže, který vyzve princeznu Cyniku k narozeninovému tanci.“ Divoký kanec se proplétal zástupem, orchestr v pozadí příjemně šuměl. „Nosí kostým zvířete, které zvířetem není. Je předmětem i živou bytostí, má křídla, ale nelétá. Drží stráž, ale nepronásleduje zloděje… Jeho maska je chladná jako kámen, je v ní úzkost i nadšení, vzdor i poddajnost. Je surová, tísnivá a nedokonalá. A právě v tom vyniká nad ostatní. Je to maska chrliče a právě vy jste vítězem dnešního večera!“
Už deset let před vydáním knížky jsem věděl, že v ní jednou musí být scéna maškarního plesu. A že musí být skvělá. Jestli taková první velekapitola v románu je, to nechám na čtenáři. Každopádně jsem usiloval o to, aby z ní sálalo napětí. Aby se člověk bavil barvitými popisy kostýmů a sálu, ale zároveň se ve stejnou chvíli bál. Aby tušil, že se k něčemu schyluje. Ona tísnivá atmosféra je k mé radosti patrná už z obálky knihy. Zmíněná pasáž naplno rozehrává motiv chrliče (kdo ho najde na obálce, má u mě bod). Mystické postavy, která se pohybuje v šeru. Nebo je těch postav snad víc? Anebo je chrlič pouze nehmotný atribut, který čtenáře provokuje?
Odloučí se od přátel i rodiny. Společnost mu dělají jen občasní známí, kteří se rozutečou ve chvíli, kdy se rozkutálí poslední estát. Ještěže na ženy má stále chuť. Ty temné ho stejně baví víc. Vazby z minulosti se ale nikdy nedají stoprocentně zpřetrhat a věčné výstřelky a záliby ve tmě se neschovají pod nálepku podivín. Někdo ho viděl. Někdo si v nestřežené chvíli všiml, že se při večírcích až příliš schovává v tmavých koutech a že chodí spávat do jiných komnat než dřív.
Půlka figur v Noci pro chrliče je světloplachá a zabíjí ji dotek světla, ta druhá je temnoplachá a zabíjí ji dotek tmy. Tento hlavní charakterový rys světa ovlivňuje všechny postavy v knize a dává vzniknout řadě kuriózních situací. Co když třeba máte rádi tmu, ale váš kámoš světlo? A co když s ním k tomu všemu musíte cestovat? Postavy mě při psaní neustále zaháněly do kouta a já řešil, jak z toho ven. Vůbec nejvíce mi ale zpřetrhal příběhové plány v hlavě týpek, co se rozhodl skočit z okna. Vždyť to znáte, když jim dáte moc, hrdinové si dělají co chtějí. A co chcete vy? Co třeba Noc pro chrliče?