3x inspirace Denisy Černé

V dnešním článku se o svou #autorskouinspiraci podělila Denisa Černá, která nedávno debutovala knížkou Poslední člověk na planetě Zemi.

Kapitola 1, strana 10

Bobo. Je to ten nejlepší vynález v historii lidstva, aspoň takhle nám to vysvětlili ve škole. Od tý doby, co lidi začali používat Boba, se svět tisíckrát zlepšil. Všecko je rychlejší. Nikdo nemusí ztrácet čas. Vývoj postupuje vpřed bleskovým tempem a tak dále a tak dále.

Začneme takhle – každý mimino, co se narodí v Polis, podstoupí operaci, kdy mu za ucho vtisknou čip. Když trochu povyroste, daj mu na ruku takovej pěknej náramek – Boba. Neptejte se mě, kdo přišel s takovým bizarním názvem, to vám nepovím, nikdo to neví. Podle mě si ten vynálezce prostě řekl, že Bobo zní jako švanda jméno, a bylo to. Tak dneska přece jenom fachčí všecko. Je to prča? Jestli jo, tak to bereme.

Bobo je automaticky napojenej na ten čip a zároveň na celou internetovou síť v Polis a podobný srandičky. Díky Bobovi spolu všichni mluví v myšlenkách. Celá komunikace je díky tomu strašně rychlá, páč nemusíte artikulovat. Já si, přátelé, nedokážu ani představit, kolik času lidi dřív promrhali tím, že mluvili nahlas. Dneska už nikdo pusou nemluví – používáme ji na pití cibusu a na muckání, a to je asi tak všechno.

Když jsem ve svých čtrnácti začala číst knihy o totalitaritních režimech – například 1984 od Orwella, Hunger Games od Suzanne Collins a Brave New World of Huxleyho – otevřelo se mi politické vnímání světa jako takového. Nacházela jsem mezi fikcí a realitou paralely, které mě děsily, ať už šlo o cenzuru jazyka, o obecnou desenzibilaci k násilí kvůli televizním programům nebo o kapitalismus, který se pase na lidské marnivosti.

Ve všech příbězích, které jsem četla, ale protagonistům zůstávala jedna věc: svoboda myšlenek. Postupně jsem začala přemýšlet nad tím, jak by asi vypadalo, kdyby se cenzura absolutně vyvrcholila, a došlo mi, že to díky technologii vůbec není nemožné. Jsme lidé a máme rádi komfort. Pokud by spolu všichni mohli mluvit v myšlenkách, usnadnil by se nám život. Zároveň by to ale byl perfektní způsob, jak tyto myšlenky kontrolovat. Z těchto nápadů se zrodila Polis, ve které Nico žije.

Kapitola 2, strana 13

Brrm, brrm, brrrrrm.

Startuju motůrek svýho fára do začátečních tónů „Wake Me Up Before You Go Go“ od Wham!, což je jeden z mých oblíbených songů z předZánikový múziky, abych se vám přiznal. Je hrozně dobrej na takovou tu lehkou bezstarostnou náladičku, kdy vás nic netrápí a máte se úplně libově a víte, že vás čeká príma den. Bobo mi ten song už před uherákem hodil do sluchátek a od tý doby se tý melodie nemůžu zbavit – a ani nechci, přátelé. S tímhle hitem v kebuli bych klidně i zhynul.

Moje největší autorská inspirace je muzika. Často se mi stane, že poslouchám novou písničku, a najednou před sebou vidím obraz nebo scénu, ze kterých se postupně vyvine nový svět a děj. Většina Posledního člověka na planetě Zemi není inspirovaná žádnými reálnými místy nebo osobami, ale mojí vlastní fantaziií, která nejvíc blázní právě ve chvílích, kdy mám sluchátka v uších.

Obraz Nica v létajícím fáru nad Polis byla úplně první věc, která mě z této knihy napadla. Poslouchala jsem zrovna Knee Socks od Arctic Monkeys, když jsem přecházela mezi budovami mosteckého gymplu. V průběhu let jsem si vytvořila Spotify playlist. Každá písnička v něm mě okamžitě vtáhne do Nicova světa.

Kapitola 4, strana 34

Protože nabouráme, ty debile! Nabouráme!

A do čeho? Předstírám, že jsem úplně blbej.

Do ochranný zdi, blbe! Otoč, to, otoč to!

Já žadnou zeď nevidím.

Tohle není sranda!

Zasměju se. Já se docela bavím. A pak na to úplně šlápnu. Před náma jsou pořád baráky, ale já vím – a Ali očividně taky, její táta je politik, takže jí to asi musel říct – ,že dál už Polis nepokračuje. Je to jen iluze, která nám má navodit pocit, že Polis je nekonečná. Že Polis je jediný místo na zemi. A v podstatě je. V podstatě.

Dole na zemi kolem zdi chodí strážci Polis a samo sebou ji chrání. Nebo spíš chrání lidi, aby do tý zdi omylem nenapálili a neusmažili se. Většina lidí ani neví, že nějaká zeď existuje. Ale já jo. Protože jsem tohle dělal už tisíckrát.

Blížíme se. Bobo začne výhružně pípat, silnice se zbarví do červena, Ali ječí a já se řehtám. Řehtám se z plných plic, řehtám se, protože je to sranda, řehtám se, protože můžu natáhnout brka, tady a teď, řehtám se, protože mi v žilách proudí adrenalin a jsem naživu a jsem NAŽIVU a všechno je rudý a všechno pípá a bliká a do uší mi řve múzika a Ali mi zaboří obličej do ramena a čtyři, tři, dva, prudce zatočím volantem a celý auto sebou smýkne a sviští těsně podél ochranný zdi, která bzučí elektřinou.

Elektrická kopule, která simuluje nebe a zároveň může projektovat reklamy a důležitá oznámení, bylo něco, co tenkrát přišlo s nápadem Polis automaticky. Když se na ten proces inspirace dívám zpětně, říkám si, jestli jsem se podvědomě neinspirovala arénou Hunger Games. Místo fyzické arény, která má jasně vybudované hranice, je ale zeď Polis opravdu čistá elektřina (s elementy velmi pokročilé technologie), která se dá otevírat a zavírat vedením Polis. Ten největší rozdíl tu ale spočívá právě v tom, že většina obyvatel neví, kde je městu konec, což navozuje pocit, že Polis je pro člověka celým světem. Tohle by podle mě byl velmi efektivní způsob, jak zabránit myšlenkám na útěk.