3x inspirace Anežky Kočové

Zjišťovat, co inspirovalo contemporary knížky, je pecka. Ale ještě větší pecka je zjišťovat, co stojí za věcmi ve fantasy knihách. O pár perliček se v dnešní #autorskéinspiraci podělila Anežka Kočová, autorka Trnité kletby.

Kapitola 3 – Příběh

„Jak můžete vidět, krev Bezmocného na sluneční svit nijak nereaguje.“ Otáčel nádobkou v ruce, až se granátově rudá krev přelévala sem a tam. Když nabyl dojmu, že zvědavost studentů byla nakrmena do syta, lahvičku schoval. Vzal si do ruky druhou se zelenou krví. „A toto, vážení, je krev Floristy.“ Jakmile vystavil obsah nádobky slunečním paprskům, davem projelo kolektivní zalapání po dechu. Zelená krev se totiž na světle nepatrně rozzářila. Jako by byla plná lesknoucích se třpytek.

Vymýšlení světa a samotných Floristů – mágů, jejichž dar spočívá v ovládání rostlin – mě nesmírně bavilo. Potřebovala jsem, aby se fyziologicky mírně odlišovali od Bezmocných, kteří žádné schopnosti nemají. Jeden způsob se příhodně nabízel;  chlorofyl. Takže na rozdíl od normálního člověka, jehož krev obsahuje hemoglobin který jí propůjčuje červenou barvu, má Florista v krvi obsažené zelené barvivo chlorofyl, a je tudíž zelená. Zjistila jsem, že tahle myšlenka není zas tak přitažená za vlasy, jak by se mohlo zdát: samotné chemické vzorce hemoglobinu a chlorofylu jsou až na pár výjimek prakticky identické! Z biochemického by to nejspíš fungovat nemohlo, ale i tak mi to přišlo jako nesmírně zajímavý detail.

Kapitola 16 – Zlatý záblesk

Když se k ní napůl otočil, jedna strana tváře ozářená světlem a ta druhá plná stínu, všechno se v ní sevřelo. Jeho oči barvou při- pomínaly led na jezeře. Chladný a nepřístupný.

„Poslouchám. Doufám, že to stojí za to, Convallario.“ Z tónu, jakým její jméno vyslovil, ji zamrazilo. Znělo to jako zavrčení. Nelíbilo se jí. A aby řekla pravdu, připadalo jí cizí. Jméno dívky, kterou se nemohla stát

Ve světě Trnité kletby má většina lidí dvě jména: jedno, které dostanou při narození a druhé po své spřízněné rostlině, pokud se stanou Floristy. Spousta jmen Floristů odpovídá skutečným vědeckým názvům rostlin. Ale i jejich první jména nosí určité významy. Ráda po těch významech pátrám a hledám taková, která by svým významem nejlépe odpovídalo jeho nositeli.

Jméno Elin jsem objevila mnohem dříve, než jsem vůbec napsala první řádek Trnité kletby a velmi se mi líbilo. Zjistila jsem že je to Švédská varianta Heleny a nese význam světlo nebo planoucí pochodeň. Jména obecně jsou zvláštní věc: nespočívá v nich naše identita, mají různé nositele, ale zároveň jsou pro nás nesmírně intimní. Tento konflikt je silně přítomný i v Elin, která zároveň chce i nechce přijmout jméno Convallaria za své.

Kapitola 17 – Příprava

Přibíhal k nim mladý aztlánský muž ve stejné uniformě, jako byla ta Épinova, jen neměla přehoz, ale drobné zelené štítky na ramenou.

„Cualli Yohualli. Quenin ticah?“ vychrlil na guvernéra

„Pialli, Omitl. Amo Cualli,“ odpověděl mu Épine a oba muži se spo- lu vzápětí rozhovořili v nahuatlu. Elin tam mohla jen stát a zamračeně naslouchat; nerozuměla ani slovu z toho, co bylo řečeno.

„Ma Xipahtinemi,“ popřál guvernérovi druhý muž a odběhl rychle pryč.

„Totazkeh,“ rozloučil se Épine a vydal se pryč.

Aztékové jsou pro mě srdcová záležitost, tudíž jim celou tuto knihu a potažmo celou sérii věnovala jako milostnou píseň jejich mytologii, kultuře a jazyku. Právě aztécký jazyk Nahuatl v má krásnou, barvitou historii a v knize hraje zajímavou roli. Dlouhou dobu jsem měla za to, že tenhle krásný jazyk potkal stejný osud jako většinu aztéckých památek, mýtů a tradic – byl zcela vymazán španělskými kolonizátory.

O to větší bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že se tímto jazykem nejen stále mluví i v současnosti, ale že je to dokonce nejčastěji mluvený jazyk v centrálním Mexiku a Severní Americe! Přetrval, navzdory snaze o jeho potlačování v koloniálním období Mexika. Pro mě jako pro autorku byla nesmírná čest se tento jazyk učit a mít v knize jako neustálaou připomínku silného ducha domorodého obyvatelstva a vzdoru vůči jejich utiskovatelům.