3x inspirace Alice Lily Neradové

V dnešním článku se o svou #autorskouinspiraci podělila Alice Lily Neradová, které nedávno vyšla knížka Strážci živlů.

1. ukázka (Kapitola 4)

Místo toho, abych mu uhnula z cesty, lehce jsem se poklonila. Strážci tak obvykle začínají tanec, vyjadřují si tím vzájemnou úctu. V pozadí jsem slyšela hrát housle a fl étnu. Jejich melodie mi připomínala letní vánek rozběhnutý po vodě. Pousmála jsem se a dodala si odvahy, abych se zpříma podívala do Ericových modrých očí. K mému překvapení mi ale pohled neopětoval. Hlavu měl lehce sklopenou, zato jeho pravá ruka se vydala k té mojí. Naše dlaně se zastavily jen kousíček od sebe. Dostatečně blízko na to, aby bylo cítit, jaké z nich sálá teplo a energie, ale dostatečně daleko, aby nebyly kůže na kůži. Byla jsem možná vděčná, že jsme se skutečně nedotýkali, protože už jen z tohohle mi naskočila husí kůže. Potřebovala jsem trochu času, abych si na to zvykla. Nevím, co cítil Eric, ale konečně ke mně vzhlédl a zdálo se, že chce něco říct. Obcházeli jsme jeden druhého tanečními kroky a energie našich živlů se do sebe vplétala, stejně jako se nakonec propletly naše prsty. Nechala jsem se vést, několikrát mě podtočil pod svou paží a pak jsem se ocitla v jeho náručí.

Jako skálový fanoušek Jane Austenový a velký milovník tance, nemůžu dopustit, aby mezi mými postavami neproběhla taneční scéna. Tanec je něco velmi důvěrného a má velmi specifickou atmosféru. Když jsem psala tuhle scénu, pouštěla jsem si dokola několik mých oblíbených tanečních scén z mých oblíbených filmů nebo seriálů a pomalu z toho skládala představu o tom, jak Eric s Leah tančí.

2. ukázka (Kapitola 13)

Kráčeli jsme mlčky, každý můj krok se rozléhal chodbou, zatímco kroky našeho průvodce nebyly slyšet vůbec. Byl to znepokojující kontrast. Eric mi každou chvíli povzbudivě stiskl ruku. Zanedlouho jsme dorazili k mohutným dřevěným dveřím, zastavili se a zřejmě na něco čekali. Nervózně jsem upírala zrak na zavřené dveře a přemítala, jestli za nimi bude on. Bůh smrti osobně. Snažila jsem se vybavit si ho z oslav slunovratu, tehdy mi připadal poměrně přátelský, ale tohle byla zcela jiná situace. Všimla jsem si, že nade dveřmi je nápis v jazyce, kterému jsem rozuměla, a začala si ho překládat:

A duch až tomu zcela vymkne se, co v skleslé podobě má v povržení, a z žití hmotného se povznese, v němž červ i muška šťastnější se cení, až splyne živel s živlem v usmíření, a prach bude prach: zda neroznítím se hlubším citem v netělesném zření? S míst drahých duchem splynu tajným žitím; v jich nesmrtelnost již se nyní časem vcítím.

V době kdy jsem si pohrávala v první verzí tohohle příběhu, jsem na vysoké škole studovala Romantismus v Anglické literatuře. Mezi jinými jsme samozřejmě probírali básníky jako byl Lord Byron, Percy Bysshe Shelley anebo také Johna Keatse. Jejich osobnosti i básně mě inspirovali a zrovna Lord Byron mi svou povahou a excentričností seděl k postavě Kaleba a dokázala jsem si dost dobře představit, že by použil část jeho básně jako ozdobu do svého paláce.

3. ukázka (Kapitola 19)

Vpadla jsem do místnosti a v první chvíli se lekla, že tam někdo je. Potom jsem ale zjistila, že je to jen můj odraz v zrcadle. Zrcadla byla po celé místnosti místo stěn a mezi nimi sloupy porostlé břečťanem. Uprostřed stála fontána a jinak už nic. Nechala jsem za sebou zapadnout dveře a pokračovala dovnitř. Opřela jsem se zády o zrcadlo a zavřela oči.

Když jsem popisovala Kalebův palác, chtěla jsem aby byl rozmanitý a každá místnost jiná než ta ostatní. Tahle místnost byla celá poskládána ze zrcadel. Chtěla jsem tím obrazně vyjádřit, kolik protichůdných pocitů se můžou v zrcadlech najednou odrážet a že by bylo snadné, aby se rozsypaly, jako roztříštěné sklo. V hlavě se mi vynořovala místnost se zrcadly z pohádky Zakletá Ella s Anne Hathaway v hlavní roly.