3x inspirace Aleny Štraubové

V dnešním díle #autorskéinspirace se dočtete, co stojí za třemi scénami v Létě mezi řádky – nové letní LGBTQ+ jednohubce od Aleny Štraubové.

1. ukázka

Kopl jsem ho pod stolem do nohy a přitáhl si talíř ještě blíž k sobě.

„Ty toho naděláš, vždyť je to jen jeden hranolek.“

„Myslíš hranolka,“ opravil jsem ho.

„Ne. Je to ten hranolek.“

„No to teda není.“

„Vygoogli si to,“ pobídl mě. „Uvidíš, že mám pravdu.“

Nedůvěřivě jsem se na něj podíval, ale udělal jsem to. A když mi internet dal odpověď na mou otázku, nevěřícně jsem vyhrkl: „To není možný!“

„Je to tak,“ ujistil mě.

„Vždyť to nikdo nepoužívá. V životě jsem to v mužským rodě neslyšel.“

„Většina lidí to totiž neví. Stejně jako ty.“

„Radši bych to nevěděl. Jako by můj život najednou ztratil smysl,“ zanaříkal jsem.

Tahle scéna vznikla ve chvíli, kdy mi moje beta napsala, že jediná správná varianta je ten hranolek. Musela jsem pak své trauma a ztracené iluze promítnout do knížky, abych nebyla jediný chudák, který se s tím musí vypořádat. Asi týden poté, co se kniha poslala do tisku, však Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR kodifikoval i tu hranolku, takže tolik k mému štěstí.

2. ukázka

Přesunul jsem prsty tak, abych mohl zahrát hlavní melodii.

Když vtom se smísila s doprovodem.

Prudce jsem otočil hlavu do strany a srdce se mi zběsile rozbušilo, když jsem uviděl Vincenta, který se jen pár centimetrů ode mě skláněl k pianu a jeho prsty hrály doprovod tak ladně a sebejistě, jako by celý život nedělaly nic jiného.

Zato já jsem byl trochu rozladěný. Doslova.

Chtěl jsem přestat hrát, okamžitě. Vincent zpomalil, aby se přizpůsobil mému váhavému tempu, ale melodie se spojila v tak perfektní harmonii, že jsem nakonec nedokázal přestat. Nikdy mě nenapadlo zahrát tuhle skladbu čtyřručně.

Až do této chvíle.

K psaní jsem si většinu času pouštěla Hanse Zimmera. A jednou, když jsem doposlouchala nějakou jeho kompilaci soundtracků, mi na YouTube naskočilo tohle video. Je z nádraží v Paříži a dva muži, kteří se vůbec neznají, na něm úplně spontánně hrají čtyřručku. A náhle, jako by se znali celé roky. Tak mě celá ta scéna uchvátila, že jsem se v knížce zkrátka musela inspirovat.

3. ukázka

„Až to tady se mnou sekne, neodkážu ti ani jednu svou knížku, abys věděl!“

„Nestihneš napsat poslední vůli, stejně bych nic nedostal,“ podotkl Vincent a vesele se na mě otočil, tempo ale nezpomalil. No jasně, jen se směj mýmu utrpení, já se bavím fakt ohromně. Úplně umírám smíchy. Kdyby mě nezabil ten podělanej kopec, tak smích rozhodně, že?

„V tom případě bych ti měl prozradit konec Šesti vran, dokud mi ještě stačí dech,“ vydoloval jsem ze sebe protiútok.

„Jestli to uděláš, skopnu tě z toho kopce a budu tvrdit, že ti jen podklouzla noha. Beztak by tomu všichni věřili, vzhledem k tomu, že už teď vypadáš jako na pokraji smrti.“

Tuhle scénu jsem psala po Štědrém dnu (jojo, ideální čas na psaní letní romance) – dostala jsem pod stromeček Šest vran a hned jsem se do čtení pustila (měla jsem to přečtené za den a půl, protože to bylo prostě top). Takže nepřipadalo v úvahu, abych se na to ve své knížce neodkázala.