3x inspirace Aleny Adrianet Heinrichové

Alenu Adrianet Heinrichovou můžete znát jako autorku contemporary knížky Medovník s pepřem, v její nové knize Slovodějky se ale tentokrát pustila fantasy cestou. Přečtěte si dnešní #autorskouinspiraci a zjistěte, co ji při psaní inspirovalo.

1. ukázka, str. 49

Paprsky podzimního slunce mě hladily po tváři. Snažily se mě obelstít přívětivým teplem. Uchlácholit. Opít. Malebný den byl plný barevného listí našich zlatavých stromů prorůstajících hlavní třídou, která vedla městem přímo ke knihovně. Její střecha se leskla až sem a nezřetelně šlo rozeznat, že se zrovna rozhodla provést stavební úpravy. Knihovna prostě měla svou hlavu a bohužel byla spojená i s tou mou. Stejně jako před rokem s tátovou. A před ním zase s jiným nejvyšším slovodějcem. Jenže do obřadu se mělo prokázat, zda naše hlavy dokážou spolupracovat. Vzhledem ke skutečnosti, jak často se různě přeskládávala, přestavovala a celkově neustále prokazovala rebelii, jsem svou budoucnost ve funkci viděla černě.

Při vytváření knihovny na mě měl bezesporu velký vliv film Howl’s moving castle. Vždy mě fascinovalo, jak se sídlo hlavního hrdiny přestavovalo, dýchalo svým vlastním životem a utvářelo dle potřeb majitele. Chtěla jsem vytvořit podobně kouzelné místo.

Knihovna ale na první pohled s Amálií nespolupracuje zcela hladce. Reaguje na její doutnající emoce, které hrdinka nemůže dát najevo. Na její vlastní pochybnosti, zda si funkci vrchní slovodějky zaslouží. A tak je v ní občas trochu větší chaos, než jak bývalo zvykem, což má znázorňovat pocity, jaké v sobě cítí Amálie, ale musí se neustále kontrolovat, aby svou mocí nezpůsobila neštěstí.

2. ukázka, str. 169

Z rohu se ozval líbezně svůdný zvuk klavíru a hlas… Ach, ten neřestně vábivý hlas. Volání nymfy. Maják v bouři. Vábení pekla. Hromotluk se dunivě posadil a zaujatě poslouchal stejně jako my. Jako celý sál.

„I can’t believe we’re finally alone. I can’t believe I almost went home. What are the chances? Everyone’s dancing and he’s not with you.“ Světla reflektorů se kouzlem stočila ke klavíru, na němž ležela Gigi na boku v šokujících krátkých, třpytivých šatech, punčochách, botách na podpatku a kdovíproč v saku, které jí ale zvláštním způsobem slušelo. V ruce držela mikrofon a pohledem uhrančivých očí pomalu přejížděla po publiku. „The universe must have divined this. What am I gonna do? Not grab your wrist?“ Rudé rty se usmály. Její oči našly náš stůl a svůj cíl.

Postava šarmantní bohémky Gigi na mě vyskočila jednou při probíhání městem, když jsem měla sluchátka v uších. Nestíhala jsem a hekticky zvládala několik věcí zaráz, což bylo příhodné, protože Gigi má zosobňovat nový svět. Rychlý, divoký, bouřlivý. Vše, čím byla dvacátá léta. Když jsem pak navíc narazila na píseň od Dove Cameron, měla jsem absolutně jasno. Gigi bude kabaretní zpěvačka a skladba musí v knize zaznít.

3. ukázka, str. 192–193

„Možná že kdybyste s nimi jednal se stejným respektem jako s jejich předchůdci, šlo by jim osvojování dovedností snáz, protože by cítily úctu a důvěru, aniž by se o ni dennodenně musely prát,“ ozvala se žena s krátkým sestřihem po mé levici. Radu si prohlížela s neskrývaným opovržením.

„Máte právo volit, co víc byste ještě chtěly?“ odfrkl si pohoršeně jeden ze starších členů představenstva.

„Stejnou odměnu za svou práci, například.“

„Až projevíte, že si ji zasloužíte.“

„A kdy to podle vás bude? Za dvacet, třicet, nebo třeba sto let?“

Od samého začátku jsem věděla, že ženská práva budou hlavním tématem knihy. Dnes a denně narážím na příhody, že ačkoliv zdánlivě tu s námi rovnost je už nějaký ten pátek, stále s ní tak úplně neumíme pracovat. A přitom by stačilo tak málo.

Mít za stejnou práci a se stejnými zkušenostmi i stejné ohodnocení.

Nemít předsudky.

Nebrat ženu jako součást veřejného majetku.

Zkrátka se k sobě vzájemně chovat s respektem bez ohledu na to, co kdo nosí pod oblečením.

Snad se toho dočká generace za dalších sto let. Moc bych jim to přála.