3x autorská inspirace Vojtěcha Hlavenky

Dnešní díl #autorskéinspirace si pro vás přichystal Vojtěch Hlavenka, autor knížky ro všechny fandy LitRPG Kód mýtina – Zpátky ve Hře.

Kapitola 1

„Půjdeš do toho?“ přistrčila mi mamka v kuchyni popelník. Šlo do tuhého. „Mohlo by jim to pomoct?“

Mlčel jsem. V očních soubojích jsem exceloval, ale nepsané pravidlo tvrdí, že maminky porazit nejdou.

„Mýtina,“ přitlačila. „Dávají to na každém přenašeči pětkrát denně.“

Usrkl jsem čaj, nechal okraj hrnku u úst.

Nezviklal jsem ji. „Je ti třicet a obličej tvého avatara strkali tři roky do každého zpravodaje. Opravdu si myslíš, že když budeš olizovat hrnek, zapomenu na konverzaci?“

„Pomáhalo to.“

„Ale to ti bylo pět.“

„Reflexy se s věkem zhoršují, měla bys ztrácet pozornost a…“

„MICHAELI!“ odzbrojila mě dramatickým „e“.

„Nevrátím se,“ odvrátil jsem se, aby v očích hrdiny nespatřila slzy. „Omrzela mě lesklá brnění a můj paladin je ukázkové sluníčko.“

„Kdo jiný?“ mávla k pokoji, odkud se linulo falešné pobrukování. „On by to pro tebe udělal.“

„On je archanděl, zatímco u mě se nemohli rozhodnout, jestli peklo, nebo nebe, a nakonec mě jako vychrtlou kuličku hodili tobě do kolébky. Vždyť mi ani nenaordinovali štramácký lesk do očí. Koukala jsi někdy do těch jeho?“

„Všichni by do toho šli. Jirka, Terezka…“

„Nemám rád paladiny,“ zopakoval jsem tiše. „Velké štíty, fakt nic pro mě. Rozhodl jsem se, že budu hrát už jenom pekaře.“

Stála u okna, zalévala květiny. Jako otec, kdykoli nechtěl, abychom si všimli, jak moc ho zmáhá nemoc. Převzala to po něm, aby v unikátním gestu zůstával naživu.

S námi.

Típnul jsem. „Naposledy jsem to podělal. Navíc nemůžu zradit guildu.“

Nepostřehl jsem, kdy se posadila naproti. „Tak to tentokrát nepodělej.“

Miluju rodičovské povzbuzování. Mají pocit, že neúspěch dětí je způsobem jen jejich nedostatečnou snahou.

Pro Michaela jde o jedno z nejhorších rozhodnutí, protože ačkoli chce pomoci svému bratrovi, bojí se vrátit do hry, která mu sebrala všechno, na čem mu záleželo.

Na každého dramatické scény působí jinak a každý z nás se s nimi srovnává jinak. U Mýtiny jsem se rozhodl odvracet těžké situace sarkasmem a lehkým humorem, protože je mi vlastní a sám se občas s problémy vypořádávám právě takhle.

Kapitola 3

Nejbližší svítivý kořen pukl a vypustil obláček modré barvy.

Zadržel jsem dech, přistoupil a provedl iniciační rituál. Pak jsem se zasekl. Jak se to vlastně dělá? Pomůže deník?

Ke správnému ochočení potřebuješ hluboký pohled do očí zvířete, hodně jídla, léčitele a lavor trpělivosti.

Hluboký pohled… se zvednutým obočím jsem si obláček prohlédl. Vlnil se a čekal na popravu. Jinak nic.

„Mám to zabít?“ napřáhl se kouzelník.

„NE,“ stoupl jsem si před něj, ruce vystřelené k obraně nevinných. „Nemyslím, že jsem na lopatkách. Dej mi ještě jedno kolo, trenére, dám do toho srdíčko a vyhraju.“

Couvl. Zaregistroval jsme, že i druhý nováček přestal s masakrem bludiček. Takhle vznikají legendy.

Obcházel jsem bludičku, hledal předek nebo nerovnost, cokoli by odhalilo podstatu bytosti. Patřila mezi ně, vlastnila sloupec životů, statistiky, dokonce i kořist.

„Copak jíš, lumíku?“ mumlal jsem. „Petrolejky světlušek? Kočičí oči? Odznaky se svítivým obrázkem?“

Nehýbala se, neprojevovala existenci.

„Co vůbec děláš?“ ozval se kouzelník o deset minut později. Seděl ve společnosti paladina, barbarky, mnicha a dvojice válečníků. „Abys dostal fragmenty, musíš ji zabít.“

Vybavil jsem si žvejkovou formu při smrti bludičky. Otřásl jsem se. Chudák existovala, jen aby ji miliony hráčů strkaly prsty do rozkládajícího se želé.

„Třeba doufá, že nějaký dostane i mimo úkol,“ šeptal paladin.

V náhlém osvícení jsem natáhl ruku. „Naprogramovali tě k interakci skrz dotyk? Nic jiného jsi nedělala, že?“

Vlídná slova ze mě proudila automaticky. Prsty zavadily o bludiččinu proměnlivou hranici. Cukla sebou, zfialověla.

Přejete si odevzdat esenci léta? Aktuálně máte. 20

POZOR! Pokud přijdete o všechny, hra pro vás končí!

Skousl jsem si jazyk. „Tohle po mě chceš, lumíku? Můj život? Abys existovala nebo aby ses pomstila za to, že se nedokážete bránit?“

Michaelovo první setkání s bludičkou Lumií je no brainer. Přestože jeho herní povolání vyžaduje „zvířecího společníka“, on ho zatvrzele odmítá, a proto se rozhoduje pořídit bytost, která nebojuje. Jenže Lumie se mu rychle stane mlčenlivou přítelkyní a tahle jejich úvodní interakce je pro ně oba extrémně důležitá. A proto ji tu máte taky 😊

Kapitola 7

Asuny vlasy vylétly vzhůru, obklopila ji červená clona, živená vztekem z nespravedlnosti. Bojovala dravě, přesto po dvaceti vteřinách skončila na lopatkách. Tulácké podražení ji dostalo na zem, kde se do ní opřela mutantova nelidská síla.

Nepustila meč. S tupým hekáním bezvládně odrážela útoky nepřátel, vytloukajících z ní esenci léta. Přestože jsme hráli bezpečnou hru, otřásala mnou tíha její bezmoci. Do nitra se mi vkrádalo znechucení nad jejich brutalitou i mou apatií. Sevřel jsem pěst, abych ze sebe vytloukl vzdor, přesto jsem se nepohnul vpřed.

„Jdu,“ proklouzl kolem mě Anton.

„Zabijí tě taky!“

„Lepší než tohle,“ zamručel. Víc neřekl.

Vletěl do nich s vědomím smrti, poznal jsem to podle úsporně agresivních pohybů bez špetky obrany. Rozťal knězův magický štít, čímž překvapil i stovkového jezdce ApokaLypseny. Aniž využil převahy, sklouzl před zvedající se Asunu.

Semkl jsem rty, zadržoval emoce, tlačící mě k útoku.

Anton zvedl otřesenou barbarku. Vtlačil jí do chvějící se dlaně meč. „Jestli máš umřít, tak se zbraní v ruce.“

Dívka se usmála, oči opuchlé, postoj zkroucený číselnými postihy. Vybavil jsem si, jak během boje proti čerčanů prohodila, že bolest tlumí jen částečně, aby poznala, kde chybuje. Aydin tvrdíval totéž.

Stáli tam jako vytesaní z kamene. Sousoší s emotivním popiskem o marném, přesto vytrvalém boji za svobodu toho nebo onoho království. Místo, k němuž se budou stahovat lidé, toužící po jistotě.

Jenže tohle byla Asuna s Antonem, ne vzdálená představa hrdinství na přeplácaných plakátech.

Mutant Asuně přerazil záda. Ohnala se po něm mečem, jenže z druhé strany se jí do podpaží zakousla dýka.

Zalapal jsem po dechu.

Anton odmrštil dorážející tulačku, v tu chvíli dostal zásah proudem černokněžnické moci. Po doteku se z temnoty oddělila stínová ruka, která ho chytila pod krkem. Pokoušel se vzdorovat, ale posílená rána loktem do spánku mu znemožnila pohyb.

Zavřel jsem oči.

To poslední, co jsem před nastalým tichem zaslechl, byl Asuny vzdech.

„Jeho nechte, měl rozum,“ dolehl ke mně mágův hlas. Kdosi mě hrubě odstrčil stranou. Klopýtl jsem a dopadl na skálu.

Tuhle ukázku jsem vybral, abych ukázal, že herní romány kromě hry samotné nabízí i velkou paletu emotivních rozhodnutí. Asuna je mladá hráčka, která by se nevzdala, ani kdyby na tom závisel její život – v tomto případě naštěstí jenom herní. Přijde mi, že právě skrze Asunu se snažím ukázat, že bychom měli být schopni bojovat až do posledního dechu. Když máme za co.