Jedna kniha, tři novely a tři různé inspirace. Kromě toho, že jsou jednotlivé novely v Můžeš říct: Miluju tě inspirované třemi alby Taylor Swift, jsou taky inspirované životy samotných spisovatelek… a v dnešní #autorskéinspiraci vám z toho něco málo prozradí.
Kapitola 3, strana 22 (Monika Seidlová)S Tylerem jsme mezi sebou měli takovou nepsanou dohodu: Kdo řídí, vybírá hudbu. A vzhledem k tomu, že jsem řídila opravdu jen ve výjimečných případech, respektive vůbec, musela jsem se naučit přizpůsobit jeho netradičnímu hudebnímu vkusu. Ještě nikdy jsem nepotkala nikoho, jehož playlisty by se skládaly jen z písniček DJ Ötziho a nizozemských párty hitů, jako je Links Rechts. Ta písnička je doslova jen o tom, že se máte pohybovat doprava a doleva podle toho, jak se zrovna zpívá. Kdo normální by to dobrovolně poslouchal? A ještě za volantem?
Když jsem přemýšlela, jaký by asi tak mohl být Tylerův hudební vkus, vzpomněla jsem si na dvě osoby – mého bráchu a moji nejlepší kamarádku Elu. Když mi brácha jednou dělal taxikáře, hrál dokola jen DJ Ötzi a já to nesměla přepnout (odsud pramení ta nepsaná dohoda, když řídím já, nutím ho poslouchat Taylor Swift). S Elou jsem v autě zas tolikrát nejela (radši), ale její hudební vkus a playlisty znám moc dobře. A právě jeden z nich inspiroval ten Tylerův. To ona mi ukázala kouzlo holandských písniček a après-ski hitů. Věřte mi, až vám bude někdy naprd, najděte si nějaký takový playlist na Spotify, zvedne vám to náladu o 300 procent (to jsem ale zjistila až po dopsání knihy, takže v ní zvedám náladu písničkou What Makes You Beautiful… což má mimochodem stejný efekt).
Tak když to nejde po dobrém, pomyslela jsem si a položila na zem před jeho pokoj malý, ale výkonný bluetooth repráček. Namířila jsem ho přesně na škvíru pod dveřmi, zvýšila hlasitost na maximum a pustila Spotify.
Na druhé bella ciao, bella ciao, bella ciao ciao ciao se rozrazily dveře a medvěd konečně vylezl z nory. Hodně rozmrzelý, ospalý medvěd. Ne že by se medvědovi kdovíjak podobal, Matteo byl prakticky oživlý Michelangelův David (jen ne naostro), ale po ránu jeho fešák fasádu zastiňoval výraz šelmy, co vás chce sežrat i s botami.
„Vypni toooo,“ naléhal.
„Co? Tobě se nelíbí?“ smála jsem se.
„Vůbec nechápu, proč mi tady pouštíš antifašistickou partyzánskou lidovku.“
„Znám to z Netflixu,“ vysvětlovala jsem. „Byla to první italská písnička, která mě napadla.“
„Zas až tolik se mi po vlasti nestýská, takže buď tak hodná a příště mi pusť něco hezkého třeba z pohádky.“
TikTok je pro mě velkým zdrojem inspirace (čti: prokrastinace při psaní) a už dlouho sleduju spolubydlící Bena (Američan) a Fabia (Ital). Právě Fabio se stal předobrazem pro Mattea, kámoše hlavní hrdinky, který ji u sebe nechává bydlet poté, co se jí převrátí život vzhůru nohama. Borci z TikToku spolu kdysi dávno měli tradici, že Ben budil Fabia písničkou Bella Ciao. Přišlo mi to geniální a taky mi bylo líto, že to u toho Bella Ciao i skončilo. Já jsem se rozhodla budit Mattea mnohem pestřejším playlistem, takže následuje Ledové království nebo pecka Wake Me Up Before You Go-Go od Wham! Ale ještě k tomu Bella Ciao. Stejně jako řada z vás to znám tu písničku ze seriálu Papírový dům, který jede na Netflixu. Když jsem si ale googlila její původ, dost jsem se divila, kde a kdy se poprvé objevila.
„Vypadáš, jako bys viděla ducha,“ neodpustila jsem si sarkastickou poznámku.
„A ty vypadáš jako duch, Octávko,“ opáčila a sundala si sluchátka.
Tu přezdívku jsem ze srdce nenáviděla, ale nebyla jsem schopná Stacy donutit, aby mi říkala jakkoli jinak. Prohlašovala, že lidi, co mají příjmení jako z Bridgertonových, si nezaslouží být oslovováni byť jen trochu formálně. A já jsem samozřejmě nebyla jediným takovým člověkem, kterého znala – Fernever byl plný bohatých děcek. Takže měla spoustu přezdívek pro spoustu lidí.
Místo otrávené reakce, v kterou doufala, jsem ji jen šťouchla do žeber a zula si polobotky, abych si na křesle mohla sednout do tureckého sedu.
„Ty jo, to musí být vážné, když ani Octávka nesklízí obvyklé pohoršení,“ pozvedla Stacy obočí. „Zrovna včera jsem na laborkách z chemie skončila s Marjorie de Gaulleovou, které jsem omylem řekla de Generálko, a málem na mě vychrstla celou zkumavku kyseliny sírové. Chápu, že H2SO4 nenosíš po kapsách, ale i tak jsem čekala něco lepšího.“
Fiktivní Ferneverská univerzita, kde se moje novela odehrává, je plná bohatých lidí, a já jsem si dala tak trochu za úkol je nebrat úplně vážně. A s touhle misí mi samozřejmě pomohla Stacy, nejlepší kamarádka hlavní hrdinky, která všechno říká na rovinu. Stacy má taky má dost morbidní smysl pro humor, protože miluje true crime. Původně měla přezdívky pro různé postavy používat mnohem častěji, ale nakonec kvůli nedostatku prostoru zůstala jen Octávka a Marjorie de Generálka. Kdybyste se ale Stacy zeptali, jak ví, že má někdo příjmení jako z Bridgertonových, bude rozhodně zapírat, že někdy něco podobného viděla. Úplně stejně, jako by Octávka zapírala, že jí ta přezdívka (a ani jiné oslovení, na které si v průběhu příběhu zvykne) vlastně vůbec nevadí. Co se škádlívá, to se rádo mívá – to víme přece všichni.
Přečtěte si dnešní #autorskouinspiraci Michaely Dopitové, ve které se podělila o to, co stálo za vznikem některých momentů v její nové knize Můj důvod žít. Kapitola 16, Damián (str. 95) „Kurva!“ ulevím si a praštím pěstí do nejbližšího boxovacího pytle. V další chvíli zůstanu stát jako opařenej a s šokem sleduju, jak se silou mý […]
V nové #autorskéinspiraci vám Iv Klier, autorka LGBTQ+ contemporary knihy Jizvy ve hvězdách, představí, co z jejího života ji inspirovalo při psaní. kapitola 9, str. 89 „Kdo dneska ještě používá drátový sluchátka?“ Kyu zvedl hlavu a setkali se pohledem. Jeho čokoládové oči opět vyzařovaly ten hřejivý pocit, který mu stahoval žaludek. „Já, jsou totiž daleko lepší.“ […]
Dnešní díl #autorskéinspirace si pro přichystala Alžběta Bílková, které na podzim vyšla Elegie zapomenutých bohů – druhý a závěrečný díl Balady mrtvého světa. 1. ukázka (str. 135) Kai se trochu zmateně rozhlédl po ostatních, Sindri mu začal našeptávat jednotlivá slova. „Och hon had ogen som perlor En bläog flicka Jeg skull ga i krig för henne […]
