3x autorská inspirace Michaely Dopitové

Přečtěte si dnešní #autorskouinspiraci Michaely Dopitové, ve které se podělila o to, co stálo za vznikem některých momentů v její nové knize Můj důvod žít.

Kapitola 16, Damián (str. 95)

„Kurva!“ ulevím si a praštím pěstí do nejbližšího boxovacího pytle. V další chvíli zůstanu stát jako opařenej a s šokem sleduju, jak se silou mý rány rozhoupe.

„No no no,“ udělá na mě stařík v příliš upnutých šortkách. „Co ten slovník?“

Vytřeštím na něj oči, ale dál už si mě nevšímá. V panice se rozhlížím kolem sebe, nevypadá to však, že by mě kdokoliv další zaregistroval. Netuším, co se zrovna stalo, vím jen, že to trvalo sotva pár vteřin.

„Olho?“ zavolám zoufale. Copak se hroutí svět? Otvírá se morsatrum a vtahuje mě do svých útrob? Je se mnou něco špatně?

Nijak se netajím tím, že miluju seriál Upíří deníky. V několika momentech se to propsalo i do mé nové knihy, jako například právě tady. Kdo jste taky fanoušci, určitě si vybavíte moment, kdy mrtvý Enzo na druhé straně vzteky praštil do lampy, a ta se najednou rozhoupala. V tu chvíli si uvědomil, že může zasahovat do fyzického světa, stejně jako tady Damián.

Kapitola 29, Nina (str. 172)

Konec března s sebou konečně přinese trochu slunce, a tak mu na předzahrádce kavárny nastavuju tvář, zatímco se mě Damián snaží přesvědčit o tom, že 300: Bitva u Thermopyl je dobrý film. Je snad jediný člověk na světě, se kterým mě baví se hádat.

„No a můj poslední argument: vizuální efekty a akční scény. Jako promiň, ale ty byly prostě epický.“

„Pořád si stojím za tím, že je to jeden z nejpřipitomělejších historických filmů, jaký jsem kdy viděla.“

„No tak mi pověz, slečno historičko, co je dobrej film.“

Zapřemýšlím, co jsem v poslední době viděla. „Třeba Dunkirk.“

Damián zavře oči a napodobí zachrápání. „Nuda.“

Dosud pohodlně rozvalená na židli vystřelím do napjatého sedu a chytnu se okraje stolu. „To doufám nemyslíš vážně! Dunkirk je na rozdíl od Bitvy u Thermopyl historicky přesný, má vynikající scénář, skvělé herecké obsazení a získal tři Oskary!“

„Bacha, ať jim ten stůl nerozlomíš,“ reaguje pobaveně na moje rozvášnění. „Víš, že jsi asi jediná holka, který věřím, že se jí ten film nelíbí jen kvůli Harrymu Stylesovi?“

Ano, Harryho Stylese opravdu musím nacpat do každé své knihy 😀 Ale v tomhle jsem trochu nevinně. Na rozdíl od mé hlavní hrdinky nejsem fanoušek historie a do téhle scény jsem potřebovala jeden opravdu dobrý historický film a jeden takový, který má špatně historická fakta. Obrátila jsem se proto na svoje sledující na instagramu a ze všech doporučení jsem si vybrala tyto dva filmy. Tenhle moment není jediný, se kterým mi radili mí sledující, ráda se na ně obracím s věcmi, kterým sama nerozumím 🙂

Prolog, Damián (str. 15)

Otevřu oči. V nose mě zaštípe smrad spáleniny, prachu a kouře. Přes všudypřítomnou bolest necítím tělo. Dusím se vlastní krví. Nejsem schopnej se pohnout. Můžu jen sledovat, jak se z hustejch mračen, částečně zakrývajících stříbřitej půlměsíc, snášej na zem lehkýma tančivýma pohybama sněhový vločky.

Nezavírej oči. Hlavně nezavírej oči…

Z rádia stále slabě vyhrává Never My Love. Je tohle poslední písnička, co kdy uslyším? Hudbě sedmdesátek jsem nikdy příliš neholdoval.

Podvědomě vyčkávám, jestli v dálce nezaznamenám houkání sirény. Jedinej zvuk, kterej se však ozve, je můj mobil, co se mi rozezvoní v kapse. Viky se mě dnes večer už nedočká, uvědomím si. Ta myšlenka mě vyděsí.

I tady mě inspiroval jeden z mých nejoblíbenějších seriálů, a tím je Cizinka. Píseň Never My Love zazněla ve stejnojmenné epizodě při dost hrozném okamžiku. Když jsem psala tuhle scénu, slyšela jsem v hlavě tuto píseň, a hned jsem věděla, že to zároveň bude poslední píseň, co Damián ve svém životě uslyší.