3x inspirace Lucie Tringelové Kaňové

Co stojí za scénami ve Sladkém životě od Lucie Tringelové Kaňové? O tom se rozepsala v dnešním díle #autorskéinspirace.

Ukázka č. 1 (str.16)

Podívala se na obrazovku. 21:05. Ještě téměř hodinu musí vydržet. Zase se soustředila na strop. Ta prasklina tam byla, co se sem nastěhovala. Část omítky se vypoukla a odchlípla. Čekala už dobrých pět let, že upadne, ale ten kousek se pořád držel. Stejně jako obyvatelé města. I ti se drželi. Pravidel a naděje v lepší budoucnost.

Hudba ztichla, ale nahradilo ji něco horšího. Záběry ze školek a škol. Chlapec s křivými zuby uvědoměle recitoval báseň o lepším světě, aniž by vůbec chápal význam slov. Myra zaúpěla. Napřáhla ruku k panelu, který měla hned naproti postele. Čtyři prsty stočila do dlaně a kmitala nad nimi palcem. Edna tohle dělala, kdykoliv ji na panelu něco rozčilovalo.

„Představ si…“ Takhle to začínalo vždy, když stará žena popustila otěže fantazii, jak tomu říkala. Zakázaná fantazie.

„Představ si, že máš takovou malou krabičku s tlačítky. Nebo ťukneš do tabletu. Nebo třeba jen vydáš hlasový příkaz a panel se přepne na jiný program. Chápeš? Na úplně jiný program. Třeba na to, jak se v přírodě páří vyhynulí nosorožci. Na záběry podmořského světa, hudební klipy, blbé animáče, pořad, kde čtyřiadvacet hodin jen vaří. Chápeš? Nebo tu zasranou věc prostě vypneš. Kdykoliv chceš ty, ne když chtějí oni! Chápeš?“

Nechápala. Palec jí stále kmital naprázdno. „Vypni. Přepni. Vypni, prosím,“ zašeptala příkaz.

Nic. Odchlíplý kus omítky stále držel a ona to vzdala.

Sladký život byl na úplném začátku pouze kratičkou povídkou, která se chtěla dostat do sbírky na počest románu 1984. Odtud pramení zjevná inspirace Orwellem a jeho všudypřítomnými obrazovkami a vysílanou propagandou.
Povídka se nakonec do oné sbírky nedostala, ale přišla výzva v podobě soutěže Cooboo hledá talent s tématem dystopický román. Netrvalo dlouho a zasazené semínko příběhu o obyvatelích města TéKá zapustilo kořeny a rozrostlo se v plné kráse do celé knihy.

Ukázka č. 2 (str. 138)

„To je… nádhera,“ vydechla Myra a opatrně pohladila precizní stehy. Z plátna se na ni dívala jemná tvář mladé ženy a lehce, jako by věděla víc než ostatní, se usmívala. Myra už viděla mnoho výšivek, ale nikdy ničí tvář, a už vůbec ne takovou jemnost a cit pro detail.

„Oko nám vzalo všechny její fotografie, ale ty, co máme tady,“ dotkla se Matylda spánku, „nám vzít nemůžou. Já i moje matka si ještě pořád dokážeme vybavit její tvář. A ve své dceři ji vidím každý den. Nikdy mě nedonutí na ni zapomenout, nikdy,“ zašeptala s pohledem upřeným na Esme.

Město TéKá má velmi specifická pravidla. Jedno z nich se týká i soukromých záznamů. Ten, kdo přestane být součástí města, ať už díky tomu, že zvítězí a odejde, nebo zemře, je postupně vymazán z evidence. Lidé nevlastní fyzické fotografie, všichni disponují osobními tablety, které jsou součásti systému a neexistuje tak způsob, jak si legálně uchovat něčí podobiznu.

Ukázka č. 3 (str. 151)

Ovanul ji nevětraný, zatuchlý pach. Vylezla na stoličku a nahnula se do šachty. Zkušeně sáhla do strany výklenku, který tam buď vytvořil zub času, nebo někdo, kdo tu bydlel před ní. Vytáhla plastovou krabici a usadila se s ní v kuchyni.

Pomalu listovala vlastními zápisky a mžourala na drobná tiskací písmena. Na prvních stranách byla hodně kostrbatá, ale skoro na konci tlustého ručně sešitého zápisníku byla téměř jedno jako druhé. Záviděla Edně její um psát elegantním psacím písmem a současně jí byla vděčná za to, že ji naučila používat alespoň tiskací. Ještě stále si pamatovala na své první krkolomné pokusy, kdy ani neuměla pořádně držet pero. Po letech si pořád dokázala vybavit i rozechvění, které cítila, když poprvé v dlaních držela jednu z Edniných knih. Podle staré ženy měly její výtvory k opravdovým knihám daleko, ale Myře připadaly jako malý zázrak.

Umíte si představit žít v moderních podmínkách a neznat papírové knihy? Žádné osahávaní a listování. Žádná vůně. Žádná malá specialitka či věnování, které dělá z určitého výtisku něco, čeho si extra vážíte.

V TéKáčku neexistují jak fyzické knihy, tak sešity a kreslící bloky. Na veškeré záznamy jsou používány tablety, počítače a panely. A každé klepnutí, systém hlídá a analyzuje.

Ručně svázaný sešit z balícího papíru, který Edna ukradla v práci, znamená pro Myru něco ryze soukromého, do čeho nemůže systém nahlížet. A v městě TéKá je jen málo věcí, které jsou mimo evidenci systému. A proto má pro Myru tenký sešitek hodnotu pokladu a já ji plně chápu.