3x autorská inspirace Kateřiny Ševčíkové

Máme pro vás další #autorskouinspiraci, tentokrát od Kateřiny Ševčíkové, které nedávno vyšla kniha Temnoty hlubin, volné pokračování Přízraků noci. Čtěte dál, pokud vás zajímá, co stojí za některými scénami.

Kapitola třetí, strana 36–37

Dívku Noyina přítomnost znepokojila, ale nevyptávala se. Pustila ji dál a Noa vyklopýtala z chodby. Kůň ji s neklidem následoval.

Ocitli se ve studené místnosti bez stropu. Jeho zbytky někdo odhrnul na stranu ke zdi. Vzhlédla k útrobám chátrajícího hradu a šedivým útržkům oblohy pozdního večera.

(…)

Zatímco kráčela ke stájím, cítila, jak se její přítomnost vkrádá do cizích hovorů. Přitahovala k sobě pohledy, probouzela v ostatních zvědavost – možná lépe řečeno v dívkách, protože na nádvoří, vlastně na celém hradě nebylo jediného muže. Až na výjimky měly všechny kalhoty. Něco takového bylo k vidění jedině v armádě.

(…)

Jedna z žen od ní převzala kradeného hřebce a Noa pospíchala na vnitřní nádvoří. Zadívala se na věž, v níž probíhal sněm. Zdálky by to nikoho nenapadlo – okna byla zatlučená, aby nebylo poznat, že se uvnitř svítí.

Prošla okolo nově postavené svatyně, kde hořel ugnis szventa, věčný oheň, o který se vybrané dívky staraly, aby nikdy nevyhasl. Vystoupala do věže a zastavila se u tmavých dveří. Jako spousta jiných věcí i ony byly nové, protože původní shořely při požáru.

Slyšela hlasy, dřevo však bylo natolik silné, že jim nerozuměla. Zdvihla ruku a zaklepala.

Rozhostilo se ticho. Pět tlumených, ale rázných kroků a Noa se dívala na ženu s tlustým copem z plavých vlasů prokvetlých stříbrem, vysokými lícními kostmi a ostrou linkou čelisti.

„Noo?“ zamračila se Wlasta.

Jedním z hlavních důvodů, proč mě tvorba volného pokračování Přízraků noci lákala, byla moje inspirace Starými pověstmi českými. Zatímco u první knihy jsem čerpala z báje o Krokovi a jeho dcerách, u Temnot hlubin přišla na řadu Dívčí válka. Tu ostatně odstartovala smrt Libuše. Po ní muži přestali brát ženy vážně. Každý kronikář si tento konflikt vyprávěl po svém – Kosmas ho měl jen za taškařici mladých lidí, většina jej ale vylíčila jako vzpouru, více či méně krvavou, zakončenou vítězstvím patriarchátu. Velmi mě lákalo se tohoto aktuálního tématu dotknout. Inspirovala jsem se odbojem ukrytým na Děvíně, který v pověstech vedla blízká Libušina přítelkyně Vlasta, a také bájí o Šárce a Ctiradovi. Podobně jako u Přízraků noci jsem chtěla ukázat, že i retellingy našich pověstí mohou být cool a že se to zahraniční nemusí vždycky třpytit víc.

Kapitola osmnáctá, strana 190–191

„Jeden si tu moc zábavy zrovna neužije,“ promluvil tvor a suchými prsty se zlehka dotkl mužovy tváře, až se ozbrojenci rozechvěl spodní ret. „Proto každému z vás dá labus šanci odtud odejít. Stačí uhodnout hádanku, kterou si pro vás vymyslí.“

Ústa bytosti se pomalu rozšiřovala v nebezpečném úsměvu. „Není nic zábavnějšího než sledovat, jak má člověk svůj život ve vlastních rukách, ale příležitost se zachránit promrhá. Je něco hořkosladkého na tom zemřít a přitom vědět, že si za to můžeš jen a jen sám.“

(…)

Skřet zmlkl, vyčkával, nechával ticho, aby se okolo usadilo jako prach.

„Má spoustu barev
a význam rozličný.
Připomíná zpěv
čistý i falešný,
vášnivě zahřeje,
zvoní, krákorá i štěká,
druhého burcuje,
nebo z něj hlupáka dělá.“

Znovu se rozhostilo ticho, přítmí rozháněl jen jejich přerývavý dech.

„Tak co myslíš? Podaří se ti vrátit na svobodu?“ Bytost vztáhla k muži ruku a prsty naznačila, že mu otevírá ústa. Ozbrojenec od sebe odlepil rty. Místo odpovědi se z něj však prodral zoufalý skřek.

Tvor nevěnoval nářku pozornost. Zdvihl do vzduchu ruce v pěstech. „Labus zapomněl zmínit, že na zodpovězení hádanky máte omezený čas. Možná bys měl tedy skučení odložit na později,“ nadhodil a zdvihl jeden prst – a po něm druhý a třetí. Lup, lup, lup.

Morbidní pohádky, u kterých vám naskočí husí kůže, to nejsou jen bratři Grimmové. Vydloubané oči, usekané končetiny, smrt rukou vlastního člena rodiny… to je jen zlomek z toho, co najdete v našich původních pohádkách, které sbíral například Karel Jaromír Erben. Hemží se to v nich spoustou bytostí, někdy úskočných, jindy ochotných pomoct… ale vždycky nakonec zvítězí spravedlnost. Tím jsem se inspirovala i v Temnotách hlubin. Už se vám někdy stalo, že jste nevěřícně přihlíželi podlému lidskému konání? Možná jste si řekli: však ono se mu to vrátí. Stane se to ale opravdu? Bylo jaksi uspokojující napsat si bezpočet situací, kdy karma skutečně zafunguje. I když někdy tedy taky dost kruté… jak je to však ostatně v příbězích od Erbena zvykem.

Kapitola osmá, strana 78 –79

„Promiňte, co se tady děje?“ obrátil se na ženu po svém boku, která natahovala krk, aby jí nic neuniklo.

„Tenhle kupec prý ví, kde se nachází živá voda. Hledá lidi do svojí výpravy. Za dva týdny by měli dorazit na místo, kde se ukrývá. Odměna je hezká, nikdo se tam ale zrovna dvakrát nehrne. Bojí se, aby nakonec nebyla živá voda potřeba pro ně samotný.“

Jael se znovu zahleděl na mladíka před obchodníkem a srdce mu bušilo jako splašené.

Mohla to být pravda?

Zatínal nehty do dlaní a snažil se bránit bezuzdným představám, přesto se jeho myšlenky rozutekly a on si najednou představoval, co všechno by s ní mohl dokázat.

Tisíc hřiven bylo dost na splacení dluhu, který měla jeho rodina u lichváře. A to nebyla řeč o samotné živé vodě. Jen jedna její kapka by měla nevyčíslitelnou hodnotu. Mohl by zaopatřit matku s tetou a sestřenicí až do smrti, mohl by vrátit život všem popraveným Moggasťanům.

(…)

Zatajil dech.

Mohl by všechno napravit.

Živá voda patří k motivům rovnou několika Erbenových sesbíraných pohádek. Párkrát jsem okolo ní jen tak prošla, do YA fantasy to znělo příliš… no, pohádkově. Pak mě však napadlo se zamyslet, co by se skutečně stalo, kdyby se lidé (klidně i v dnešním světě) dozvěděli, že něco takového existuje. Že existuje prostředek, který uzdraví každou nemoc nebo vrátí život milovaným. V pohádkách vždycky za živou vodou putuje osamělý mladík, který na oplátku za ni něco získá. Cestování hrdiny za jakýmsi artefaktem koneckonců bývá častý námět i putovních fantasy. Noa a Jael však v mojí knize nejsou jediní, kdo za živou vodou vyráží. A všechno se zvrhává přesně tak, jak by to podle mě bylo i ve skutečnosti. Myslíte, že by se lidé spokojili s jednou kapkou? Myslíte, že by jen tak přihlíželi, jak ji získává někdo jiný, a sami odešli s nepořízenou? Myslíte, že by kvůli ní nezabili?