3x autorská inspirace Jindřišky Mendozové

Co inspirovalo Jindřišku Mendozovou při psaní její knihy Chybějící části? O to se podělila v dnešním díle #autorskéinspirace.

1. ukázka

Ale bylo tak strašně těžké překonat zvědavost… A tak dál stál na chodbě a dlaždice ho studily do bosých nohou.

„Neexistuje nic jako povinnost… je to uzavřené…“ máma ztrácela půdu pod nohama.

„To jistě. Jenže jsem nezažil, že by se nenašel někdo, kdo něco takového vytáhne na světlo boží. I kdyby jen ze zlomyslnosti…“ Martin úplně viděl, jak rodinný právník, kterého už mezitím poznal, rozhodil bezmocně rukama. „Nezapomínejte, že to vlastně vědí všichni.“

Znovu se cítil jako „ten chlapec“. Ten chlapec, který o sobě vlastně – na rozdíl od abstraktních všech – neví nic. A současně o něm ti všichni ostatní vědí všechno. Něco bylo špatně. Hodně špatně. Najednou se neodvažoval ani pohnout, aby ho nezaslechli a nepřestali mluvit.

„Tedy… všichni. Všichni, kteří to vědět nepotřebují, ale ten, který by možná měl, netuší nic,“ v právníkově hlase zazněla jemná výčitka.

„Tohle jsem vám vysvětlovala už tisíckrát. Těžko to před nimi šlo tajit… a pak…“ mámě selhal hlas. Na chvilku. „A pak nikdy nebyla vhodná chvíle a vlastně to bylo jedno…“

„Právně jistě,“ Martin si znovu uměl představit to gesto rozhozených rukou. Trošku bezmocné a trošku vyčítavé. „Lidsky. Tedy, já to chápu, jenže často bývá lepší mít jasno ve všem…“

„A k čemu by Martinovi bylo, kdyby věděl, že není náš… tedy… že je náš, jen prostě adoptovaný…?“

K napsání této siuace a vlastně rozbušky celého příběhu mne inspiroval příběh jedné mé známé, která se o své adopci dozvěděla právě tak nečekaným způsobem. Když mi o tom vyprávěla, uvědomila jsem si, jak křehké je naše vědomí sebe samých, jak strašně snadno se náš život i sebevědomí rozkolísají.

2. ukázka

Tentokrát se vykroutil Martin Romainovi. Hlava mu pulzovala ostrou bolestí. Nikdy předtím… tedy nikdy v posledních dvou dnech nezažil tak intenzivní propojení, ani když je Romain telepaticky vedl zasněženým lesem.

Pomalu se posadil na prostou postel a jen zíral před sebe a čekal, až se vzpamatuje. Romain mu ale nedopřál čas. Znovu ho vzal za ruku. Jeho stará, s hnědými skvrnami nebyla tentokrát studená, ale suchá a horká.

Znovu se vrátilo to hučení a zmatené zvuky jako před chvílí. Martin měl opět pocit, že mu praskne hlava, že mu podivně bobtná mozek a nevejde se mu do hlavy. Už se ale nebál. Věděl, že za chvíli z těch podivných zvuků vzniknou slova a věty a on se posune zase o kus dál. Hukot slábl a Martin slyšel Romainův hlas. „Zůstanete tady. Možná si můžeme pomoct navzájem. Něco jsi otevřel a naše životy se protnuly. Nemůžeme dopustit, aby se rozdělily. Ty víš, co hledáš, já to teprve zjišťuji. Ale někde se to protíná. Možná hledáme to samé. A vy nemůžete odejít.“

Potom Martin dlouho neslyšel nic. Vůbec nic. Ani se mu nic nezdálo, buď omdlel, nebo se ponořil do jakési černé tmy, která byla jako sen bez obrazů. Když se probral, za uzoučkým oknem cely se znovu vlnily nekonečné záclony ze sněhových vloček, které v prudkém větru tančily divoký čardáš.

Před mnoha lety, ještě za dob studií v Barceloně, jsem bydlela u „cirkusáků“. Tehdy jsem získala velmi vřelý vztah k telepatii a podobným „nadpřirozeným“ schopnostem, které pro lidi, s kterými jsem sdílela část svého života, byly úplně normální. Pro mne ale nikdy neztratily kouzlo něčeho výjimečného, a tak jsem je prostřednictvím knížky chtěla představit i čtenářům, kteří třeba do tohoto světa neměli nikdy možnost nahlédnout.

 3. ukázka

Když došli k temné zdi, zpoza které vykukovala věž klášterního kostela a střechy jednotlivých budov, Ráchel chvilku zaváhala, ale potom zaklepala na dveře velkým mosazným klepadlem, které snad opravdu ještě pamatovalo středověk. Chvíli sama nevěřila, že by někdo mohl přijít otevřít, ale netrvalo dlouho, něco zavrzalo a ve dveřích se otevřelo malé okénko. Ženský hlas se jich zeptal, kdo jsou a co potřebují. Neviděli ženě pořádně do obličeje, ale hlas měla milý, trošku zastřený, jako kdyby byla nastydlá.

Nathaniel držel Rubena za ruku a sledoval svoji matku, jak vysvětluje ženě za vraty, co se jim přihodilo, jak ji žádá o pomoc a jak jí následně předává jejich dokumenty. Potom vrzly dveře a brána se otevřela. Žena, která za ní stála, byla mnohem větší a mohutnější, než se zdála být podle hlasu. Matka se k nim sklonila a Nathaniel ucítil známou vůni mýdla a kávy, která jeho matku charakterizovala asi nejlépe ze všeho. Žádný parfém, nic takového, mýdlo a káva… Ráchel je objala a políbila je na tvář. Potom je vzala za ruce rozložitá jeptiška a Ráchel zmizela v tmavé, neosvětlené ulici. Když se za nimi zabouchly dveře kláštera, Nathaniel už ani neslyšel Rácheliny kroky. Tehdy ji viděl naposledy.

Zde mne inspiroval skutečný příběh židovských bratrů, kteří přišli o svoji rodinu a ze všeho nejvíc moment, kdy naposledy vidí matku, která v životě každého dítěte představuje tu největší jistotu. Tma, cizí člověk a jistota a vše známé mizí v té nepřátelské tmě. Opět jsem v této situaci viděla nejen dávný příběh z válečných dob, ale i příběh mnoha dnešních dětí, které jsou z nějakého důvody odtrhávány od svých rodin – a nemusí to být jen kvůli válce mezi zeměmi, stačí válka mezi rozvádějícími se rodiči.