V nové #autorskéinspiraci vám Iv Klier, autorka LGBTQ+ contemporary knihy Jizvy ve hvězdách, představí, co z jejího života ji inspirovalo při psaní.
kapitola 9, str. 89„Kdo dneska ještě používá drátový sluchátka?“
Kyu zvedl hlavu a setkali se pohledem. Jeho čokoládové oči opět vyzařovaly ten hřejivý pocit, který mu stahoval žaludek.
„Já, jsou totiž daleko lepší.“
Natáhl k němu ruku s propiskou a neodpustil si letmý dotek. Špičkou ukazováčku přejel Jaemu po hřbetu ruky.
„Možná tak daleko víc otravný,“ konstatoval Jae a rychle se chopil papíru. Hned do něj zabořil pohled a začal psát. Po chvilce si všiml povědomého rukopisu, ale nedokázal ho přesně zařadit. Teprve, když uviděl smajlíka u Kyuhyunova jména, mu hlavou probleskla všechna ta psaníčka. Vždycky na nich stálo něco milého. Celou dobu si myslel, že jsou od nějakých holek, a přitom…
„S jinýma sluchátkama nemůžeš udělat tohle.“
Bez optání vzal jedno sluchátko a dal mu jej do ucha. Nestihl ani protestovat, ačkoliv chvíli uvažoval, že ho vztekle vyndá. Hrála písnička „Apocalypse“ od Cigarettes After Sex.
Já sama už dnes drátové sluchátka nepoužívám, ale pořád je mám schované a představa poslouchat v nich s někým hudbu mi přijde romantická. Jako kdyby vás kus drátu od sluchátek spojoval dohromady a zároveň odpojoval od zbytku světa. Líbí se mi tato symbolika a zároveň se mi to i tématicky hodilo do příběhu. Tuhle scénu jsem měla v hlavě už při psaní začátku knihy a těšila jsem se na ní. Často si spojuji hudbu s konkrétními částmi v knize, dokážu si pak lépe daný okamžik představit a při psaní tohoto mi okamžitě vyskočila v hlavě „Apocalypse“. Je to také jedna z prvních scének, kde proběhne mezi kluky letmá pusa.
„Pojeď se mnou.“
Při těchhle slovech doslova zamrzl na místě, přesto cítil, jako kdyby pod ním tály ledy. Neuměl to zpracovat, natož správně zareagovat.
„Cože? Ty Vánoce ti musely stoupnout do hlavy, taková blbost.“
„Myslím to vážně,“ vyhrkl Kyu. Udělal pár kroků a objal ho. Černovlásek sebou trhnul, pak mu ovšem došlo, že tady skoro nikdo nezůstal, kromě potřebného personálu a pár studentů, kteří odjížděli později. Zůstávalo skutečně jenom pár jedinců, kteří doháněli učivo. „Na Vánoce by nikdo neměl být sám. Nechci, aby ses cítil osaměle.“
Vánoce jsem prostě do své knihy musela zahrnout. Nejen, že jsem samotnou knihu začala psát právě krátce po vánočních svátcích, ale i z důvodu, že tohle roční období pro mě znamená především hezký čas strávený s rodinou. Využila jsem to i k tomu, abych mohla lépe představit rodinnou situaci postav a jejich vzájemné vztahy. Nikdo by podle mého názoru neměl být na vánoce úplně sám a přesně to jsem zahrnula i do následujících pár kapitol, kde se spolu kluci konečně více sbližují a ukazují si nejen vzájemnou náklonnost, ale také své zjizvené stránky.
„Někdy se dívám do zrcadla a… už ani nevím, kdo vlastně jsem. Nevím, co sám chci, nebo o tom pochybuju. Nevím, jaký udělat rozhodnutí. Někdy to zrcadlo chci rozbít na kousky, protože nevím, jak se na sebe dívat bez vzteku a znechucení. Asi je se mnou něco špatně. Asi určitě.“
„Jae…“
„Hm?“
„Mrzí mě, že se tak cejtíš,“ povzdechl si Kyu. Pokusil se o jemný úsměv. „Občas si taky připadám ztraceně… Jenom protože máš tyhle pocity, neznamená, že je s tebou něco špatně. Je normální pochybovat, ale vždycky tady bude někdo, kdo ti připomene, že to všechno má smysl. Na chvíli se ztratit neznamená nikdy nenajít cestu. Jestli je správná, zjistíš teprve, až když to zkusíš. Nakonec co je správný a co špatný?“
„Přijde mi, že jsem ztracenej už sakra dlouho a všechny cesty jsou špatný.“
„Někdy je dobrý se ztratit. Nezáleží na tom, jestli ostatní říkají, jak moc je ta cesta špatná. Pokud ti přijde správná, tak je správná.“
Já osobně zbožňuji, když je v knize hned několik citátů nebo vět, které se mi vryjí do paměti. Většinou si je podtrhávám nebo dokonce zvýrazňuji. Mám tak pocit, že mi příběh něco předal, ať už je to veselé či smutné. Jde především o nějakou zprávu mezi autorem a čtenářem – takhle jsem to vnímala já, když jsem psala jizvy ve hvězdách. Chtěla jsem, ať si z toho lidé odnesou kousek mých myšlenek, co bych ráda předala dál a udělá mi obrovskou radost až uvidím, jak si i v mé knize někdo podtrhl určitou část a našel si v ní svůj vlastní skrytý význam.
Dnešní díl #autorskéinspirace si pro přichystala Alžběta Bílková, které na podzim vyšla Elegie zapomenutých bohů – druhý a závěrečný díl Balady mrtvého světa. 1. ukázka (str. 135) Kai se trochu zmateně rozhlédl po ostatních, Sindri mu začal našeptávat jednotlivá slova. „Och hon had ogen som perlor En bläog flicka Jeg skull ga i krig för henne […]
Všichni děláme chyby, někdy neodpustitelný, ale občas stojí za to dát druhou šanci.
O dnešní #autorskouinspiraci se podělila Kristina Hlaváčková, které už v minulosti vyšla série Dračí oči, na kterou právě Dračí oheň – proroctví, její nejnovější kniha, navazuje. „Narodí se dítě z krve čtyř národů. Obnoví stará přátelství, otupí nevraživost a utvoří nové aliance. Jeho činy budou jazýčkem na vahách osudu národů Kéraly…“ „Hora se otřásla. Po stěnách […]
