Co inspirovalo Adélu Rosípalovou při psaní Ocelové ligy, ve které se přesunula od contemporary k fantasy? O tom se rozepsala v dnešním díle #autorskéinspirace.
Kapitola XIV., s. 177–178„Nedramatizovala bych to,“ zamračí se Iova, jakmile se po výuce sejdeme v knihovně snad už naposledy nad esejí do lingvistiky. „Podle mě to bude Liga jako každá jiná, jen možná krapet těžší.“
„Tak k něčemu nám všechny ty body snad být musí, ne? A tady bych dal C, ne K, máš před tím měkkou souhlásku.“
„Vůbec bych se nezlobila, kdyby o tom někdo ztratil slovíčko, tuhle nevědomost fakt nesnáším… a tady to podle mě bude výjimka, i když tam je měkká.“
Obrátíme se na Elleryho, který zůstává podivně zticha. S povzdechem začne listovat příručkou k hláskovým změnám. „K výjimkám dochází zpravidla v přítomnosti změkčené hlásky nebo následující samohlásky, která měla především ve východních dialektech tendenci souhlásku jí předcházející změkčovat.“
Trvá to, než nám vůbec dojde význam toho, co na nás vyplivl. Pak sklopíme hlavy ke slovu před námi a sborově tlumeně zaklejeme. Bez šance jsme evidentně byli spíš tady.
„Dám to jako výjimku, ty to dej pravidelně, ať to nemáme stejný,“ zamručí Iova.
V době, kdy jsem psala Ligu, jsem studovala bakalář bohemistiky. Celý třetí ročník takřka definovala historická mluvnice češtiny. Trio studentů snažící se v tom vyznat je tudíž skutečné (ahoj, F. a T.) a veškerá bolest naprosto autentická. Vývoj jazyka je neskutečně fascinující věc! A občas taky peklo. Aneb klasický případ, kdy si autor léčí svoje trauma skrz knihy. Moje studium jde asi poznat i z toho, co nakonec ovlivnilo názvy kapitol a úplně první větu v knize – jedná se o výtažky z Kristiánovy legendy, která mě začala fascinovat právě díky bohemistice. Víte, že se doteď literární historikové nemůžou shodnout, kdo, kdy a proč to napsal? Dohady se táhnou už skoro čtyři sta let!
„Vypáčils z něj něco?“ ohlédne se na mě Tarin. Když zavrtím hlavou, s úšklebkem se vydá ven z vozu. „Holoubku, teď jdu na řadu já.“
Nadzvednu víko další bedny. Takové množství jedu. Musejí ho vyrábět, pokud toho odváží tolik. Vyrábět – a někoho zásobovat. Marně se snažím vybavit si v duchu mapu Sillska, kde bychom mohli být a kam by to mohli vézt.
„Neutíkej mi, holoubku! Kam se chceš doplazit, k dalšímu stromu? Je úplně stejnej jako ten předchozí.“
Někdy krátce předtím, než jsem tuhle scénu napsala, mi ségra pustila ono věhlasné video o utíkání za holoubkem. Ta hláška tam musela jít. Baví mě dělat takové nenápadné narážky, které do textu zapadnou a které ho „osvěží“ těm znalým. Popravdě jsem do textu zakomponovala i další narážky – najdete je? (Napovím: je tam třeba Spalovač mrtvol, Lví král nebo Kapitán Amerika.)
Chvíli je ticho. „Každý nájezd je riskantní. Ale možná by tento nemusel být tak moc, kdyby si dvůr uhlídal, co se děje za jeho zády. Na potlačení povstání má největší podíl Akademie, tak mi tu nepředhazujte, že jsem selhala.“ Klapnutí ředitelčiných podpatků. „Myslela jsem, že nám povstalce pošlete do Ligy, jak tomu většinou bývá. Ne že si jejich těla vystavíte podél silnic jen tak pro zábavu.“
„Generál má svérázné postoje,“ odvětí mužský hlas. „Nová krev, nová pravidla. Možná by nová krev prospěla i téhle škole.“
Při psaní mám vždycky vymyšlený konec a většinou x scén, ke kterým se „jen potřebuju dostat“, takže zbytek přichází za pochodu. Během psaní nájezdu mě napadlo nenápadně propojit sillské povstání se Spartakem. Ocelová liga není historický román, ale chtěla jsem, aby z něj „dýchla“ atmosféra starověkého Říma – uskupením republik, jimž vládne císař, pronásledováním náboženských sekt, obřady, jistými zkouškami nebo jen předměty, které studenti mají. Člověka občas až překvapí, co všechno si historie nachystala – když něco napíše, chce si to zpětně ověřit, že by to mohl propojit s dějinami a udělat na to nějaký odkaz, a pak zjistí, že přesně tak, jak to napsal, se to už vlastně stalo. Dějiny jsou čitelné, a asi není divu, když se historie pořád opakuje.
Seznamte se. Tohle jsou Vitus a Mito, studenti Akademie smrtících umění, která učí budoucí nájemné vrahy a kde rozhodně nic neutajíte. A když na takové škole dojde k vraždě, každý je podezřelý 🤫 Vita a Mita z Ocelové ligy od @adelle_bookworm ztvárnili @johnychamrad a @vojta_haase, fotila @mar_marillee
Máme pro vás další #autorskouinspiraci, tentokrát od Kateřiny Ševčíkové, které nedávno vyšla kniha Temnoty hlubin, volné pokračování Přízraků noci. Čtěte dál, pokud vás zajímá, co stojí za některými scénami. Kapitola třetí, strana 36–37 Dívku Noyina přítomnost znepokojila, ale nevyptávala se. Pustila ji dál a Noa vyklopýtala z chodby. Kůň ji s neklidem následoval. Ocitli se ve studené […]
Je veřejným tajemstvím Pěti svobodných republik, že Akademie smrtících umění učí své studenty především tři věci: bojovat, rozpřádat intriky a v případě nutnosti taky zabíjet. Když je však během slavnosti bohyně života nalezena studentka posledního ročníku mrtvá, začíná jít do tuhého. Všichni tuší, že za tím stojí někdo ze školy, jenže jak najít vraha mezi […]
