Další díl seriálu #autorskáinspirace věnujeme loňské výherkyni literární soutěže Hvězda inkoustu, kterou každý rok pořádá Fragment. Jaká tajemství se skrývají za Futurem? Petra prozradí hned tři.
Pomalu se přesunul přímo nad koleje a pak už se na zem radši ani nepodíval. Rychle oddechoval a snažil se zklidnit tep.
Hučení. Obrys vlaku v dáli. Stále se zesilující jemné chvění. Bylo to tady. Přehodil nohy přes zábradlí a chodidla položil na jeho nejnižší stupeň, rukama se zase přidržoval toho nejvyššího. Teď hlavně postupovat jako vždycky. Pod jeho nohama proletěl první přijíždějící vagon. A pak další a další.
Tím, že tématem třetího ročníku Hvězdy inkoustu byla „Praha 2120“, se z mého neurčitého prostoru příběhu stalo místo nabývající konkrétních tvarů, což dalo všemu jiný rozměr a přineslo to spoustu nových nápadů. Věděla jsem, že jedno z míst, jež by mělo hrát v mé vizi města roli, je rozhodně Hlavní nádraží. Pamatuju si moc dobře, jak jsem ještě před začátkem psaní právě na Hlaváku stála (čekající na spoj na svou dalekou Moravu) a soustředěně hleděla na konstrukci nad kolejemi, fotila si ji a celkově asi působila jako dost divný člověk, co civí na jednotlivá nástupiště, jako by tam měl v plánu udělat něco nekalého a potřeboval nejprve obhlédnout terén. Nutno dodat, že jsem v tom nebyla sama. Při pozdějších úpravách těchto scén si dobře vybavuji e-mail od mého redaktora Vojty Záleského, kde mi psal, jak ten den na Hlaváku byl a celý popis místa si ověřoval. Každopádně mi tehdy kvůli mému obhlížení ten vlak málem ujel. Myslím, že průvodčí člověka tak rychle utíkajícího do soupravy, která už několik dlouhých minut stojí přímo za ním, zase nějakou dobu neviděl…
Dam matně tušil, že donoři nejsou ti, kdo tady mají hlavní slovo, i když si přesně nebyl jistý proč. V pohledu dívky ovšem rozeznával jistý vzdor. Potřebovala ho dát akceptorce najevo. Zároveň v něm však byla bezmoc. Znovu sklopila hlavu a akceptorka, aniž se přestala usmívat, zabořila jehlu do dívčiny kůže. Zvrátila pohled směrem vzhůru a něco se z ní vytratilo. Vypadala, jako by se právě ocitla v jiném světě, absolutně mimo vlastní tělo.
V mnoha radách pro začínající spisovatele se dozvíte, že je dobré psát o něčem, co znáte a je vám to blízké. Donor a akceptor jsou pojmy z chemie. Já ovšem nejsem zapálená chemikářka, jak by se dle té první věty mohlo zdát (spíš jsem stále v údivu, že jsem tímto předmětem na gymplu zvládla projít). Takže sice na téhle radě rozhodně něco je, ale občas prostě můžete pracovat i s něčím, co není úplně váš obor. Já jsem si takto na základě učiva vypůjčila pojmy pro jeden ze systémů, který se vyvinul v pražském podzemí, napasovala do toho dystopii a sci-fi a měla tak důvod, proč ve vyučovacích hodinách „čumět do blba“ a být myslí ve svém vlastním světě, ve kterém mě v blízké době nečeká test na chemické rovnice.
„Víš, Dame, někteří věří na spřízněné duše,“ pronesla tiše a jemu se srdce rozbušilo tak desetkrát rychleji. „Jsou přesvědčeni, že v sobě mají pouze část svého ducha a kompletní mohou být, jen když najdou svou chybějící polovinu.“ Lehce naklonila hlavu na stranu a přisunula svůj obličej ještě blíž tomu jeho. „Já osobně jsem tomu nikdy nějak extra nevěřila, ale jak se tak na tebe koukám, tak si myslím, že to je vlastně úplně klidně možné…“ Sklonila se k jeho uchu a šeptem pokračovala. „…akorát že tobě nechybí půlka duše, ale půlka mozku.“
Jezdíte rádi vlakem, autobusem, nebo autem? Já rozhodně, mimo jiné i z toho důvodu, že se mi během jízdy obvykle dobře přemýšlí, třeba právě nad nějakými příběhy (pokud jsem teda spolujezdec a ne řidič, že jo). Repliku z této ukázky jsem si zapsala právě v autě při jedné takové jízdě do poznámek v mobilu, aniž bych v tu chvíli měla tušení, kterým dvěma postavám bude určena, či do jakého příběhu poputuje. Při psaní Futura jsem si na ni náhle vzpomněla a uvědomila si, že ji vlastně můžu použít. Pokud vás tedy někdy něco takzvaně trkne, ať už je to nápad na devíti dílnou fantasy ságu, nebo jen na jednu větu, pokud možno si to co nejdříve zapište, protože věta „to je v pohodě, to si zapamatuju, tohle nezapomenu“ je fakt totální kec!
Přečtěte si dnešní #autorskouinspiraci Michaely Dopitové, ve které se podělila o to, co stálo za vznikem některých momentů v její nové knize Můj důvod žít. Kapitola 16, Damián (str. 95) „Kurva!“ ulevím si a praštím pěstí do nejbližšího boxovacího pytle. V další chvíli zůstanu stát jako opařenej a s šokem sleduju, jak se silou mý […]
V nové #autorskéinspiraci vám Iv Klier, autorka LGBTQ+ contemporary knihy Jizvy ve hvězdách, představí, co z jejího života ji inspirovalo při psaní. kapitola 9, str. 89 „Kdo dneska ještě používá drátový sluchátka?“ Kyu zvedl hlavu a setkali se pohledem. Jeho čokoládové oči opět vyzařovaly ten hřejivý pocit, který mu stahoval žaludek. „Já, jsou totiž daleko lepší.“ […]
Dnešní díl #autorskéinspirace si pro přichystala Alžběta Bílková, které na podzim vyšla Elegie zapomenutých bohů – druhý a závěrečný díl Balady mrtvého světa. 1. ukázka (str. 135) Kai se trochu zmateně rozhlédl po ostatních, Sindri mu začal našeptávat jednotlivá slova. „Och hon had ogen som perlor En bläog flicka Jeg skull ga i krig för henne […]
