Kde se vzalo Obsidiánové zrcadlo, co všechno si Petra zjistila o alchymii a kde zmizely Damienovy kapitoly? Petra Martišková, autorka urban fantasy série Tajemství obsidiánu se dělí o zákulisní informace v dalším díle seriálu #autorskáinspirace.
„Takže?“ zeptal se tiše.
„Takže?“ zopakovala jsem po něm.
„Možná ti to úplně nedochází, ale myslím, že máme problém.“
„Myslíš?“ ozvalo se ironicky ode dveří. „Tak já si to nemyslím! Já jsem si tím stoprocentně jistý!“
Přistižena jsem od Damiena uskočila a sledovala pohledem Cedrika, který ze sebe zase shodil bundu, usadil se ke stolu na židli, která pod ním žalostně zaskřípěla, a zapnul notebook.
„Vy dva nejste problém. Vy dva jste přírodní katastrofa,“ brblal si přitom pro sebe. „Všichni víme, že jediné správné řešení by bylo zlikvidovat tě.“
„Nebo bych já mohla zlikvidovat vás,“ vysunula jsem vzdorovitě bradu.
Cedrik po mně střelil tak temným pohledem, že jsem raději zmlkla a on pokračoval. „Jenže zlikvidovat tě zřejmě nepadá v úvahu a ano, připouštím, že i já ti dlužím za svůj život. Takže se pokusíme z téhle absurdní situace nějak dostat. A tohle,“ otočil na nás svůj notebook. „Tohle je vaše záchrana.“
Nechápavě jsem brejlila na obrázek s jakýmsi temným předmětem, který sice vypadal jako zrcadlo, ale bylo to celé černé.
„Co to je?“ zeptali jsme se s Damienem současně.
„To jediné, co vás může zachránit. Vaše jediná a podotýkám, že minimální naděje na to, že byste někdy mohli být spolu. A živí. Obsidiánové zrcadlo.“
Obsidiánové zrcadlo bylo první, které mě do knihy napadlo. Zrcadlo, které pochází ze samotné země, vyvřelá hornina, takže tak hezky symbolicky démonické… Říká se mu také zemní zrcadlo nebo temné a podle pověstí s ním dokázali alchymisté údajně komunikovat s andělskými bytostmi, zlí jazykové však tvrdí, že ve skutečnosti nešlo o andělské bytosti ale o démony. Původní zrcadlo je prý vyobrazeno na jednom z obrazů na zámku v Českém Krumlově, zmínky o něm se dochovaly také v Třeboni, takže bylo jasné, kam vyrazí Damien s Annou zrcadlo hledat. I v knize má zrcadlo stejnou moc, jakou mu připisovali již staří Aztékové, a kdybyste ho chtěli vidět, je dnes vystaveno v muzeu v Londýně.
„Ale k čemu je mi alchymista? Nejsou alchymisti spíš něco jako šílenci, kteří se moc nadýchali výparů z jejich vlastních pokusů a myslí si, že umí čarovat? A nevymřeli tak nějak s Johnem Deem?“
Kira si pro sebe zamumlala něco o tupcích a ztrátě času a dala si setsakra záležet, abych to slyšela.
„Alchymisté jsou od nepaměti souputníky zaklínačů,“ poučil mě stařík.
„Protože každý zaklínač potřebuje svého vlastního šílence?“
„Šílence?“ odfrkla si Kira. „Říká ti něco kámen mudrců, elixír mládí nebo Edward Kelly?“
Z paměti jsem lovila všechno, co jsem věděla o alchymistech od Cedrika i z prohlídky zámku v Třeboni. Jenže namísto informací o alchymistech mi do hlavy skočily myšlenky na Damiena. Na to, jak mu jiskřilo v očích, na jeho svůdný úsměv, rošťácky rozcuchané vlasy, na teplo jeho dlaně i vášnivé polibky. Musela jsem zatřást hlavou, abych se zbavila všetečných myšlenek. O alchymistech jsem si něco málo pamatovala, ale jednu věc jsem měla nastudovanou výborně. Chvíli jsem přemítala, jestli o tom mám vůbec začínat, ale jestli by o tom někdo mohl něco vědět, pak docela určitě alchymista. I když pochybný jako Kira.
I ve druhém díle jsem sáhla do historie a přidala postavy alchymistů a s nimi i jejich pokusy o vynalezení elixíru mládí, přeměny kovu ve zlato či vytvoření umělého života. Když knížka vznikala, projela jsem všechny alchymistické dílny, které jsou u nás dostupné, a myslím, že jsem nevynechala ani jednu jedinou. Navštívila jsem hrady a zámky, které mají nějakou historickou spojitost s alchymisty a Rudolfem II., studovala v knihovnách všechny legendy, co se k nim vážou. Dostala jsem se i na návštěvu archivu v Třeboni k naprosto úžasné paní archivářce, díky níž jsem v ruce držela listiny z 16. století, které se týkaly alchymistů. Myslím, že jsem nikdy nic tak starého v ruce nedržela. Byla to neuvěřitelná jízda a já se při ní skvěle bavila.
Zřejmě můj upřený pohled vycítila, protože náhle zvedla hlavu a přistihla mě, jak na ni zírám. Neuhnul jsem pohledem, už jen proto, že jsem chtěl zjistit, jak se zachová. Podle klasických měřítek by měla vykulit oči, v obličeji by se jí měl zračit úžas, ohromení a překvapení. Srdeční tep by se měl zrychlit a zorničky rozšířit. Alespoň tak to vždycky bylo. Jenže ona mě opět převezla. Mlčky mi opětovala pohled. Dokonce se zdálo, že se snaží prokouknout ona mě. Pak se sotva znatelně usmála.
A mně, světe, div se, se splašeně roztlouklo srdce. Srdce, které vlastně nikdy nebylo živé. Dokonce i Cedrika ten zvuk přiměl zvednout hlavu od talíře, z něhož neuvěřitelnou rychlostí ubývala celá ta hromada jídla. Překvapeně se na mě podíval a pak zalétl pohledem k ní. Když to zopakoval celkem třikrát, musel jsem ho nakopnout pod stolem.
„To jako vážně? Zrovna teď? Děláš si prdel?!“ snažil se mi přísně zašeptat.
Původně bylo Tajemství obsidiánu psáno střídavě z pohledu Damiena a Anny. Nakonec však v konečné verzi zůstalo jen pár kapitol ze strany Damiena a tak nikdo vlastně netušil, kdy a jak se to stalo, že se Damien bezhlavě zamiloval do Anny. To, jak se to semlelo, najdete v bonusové kapitole na samotném konci knihy.
V nové #autorskéinspiraci vám Iv Klier, autorka LGBTQ+ contemporary knihy Jizvy ve hvězdách, představí, co z jejího života ji inspirovalo při psaní. kapitola 9, str. 89 „Kdo dneska ještě používá drátový sluchátka?“ Kyu zvedl hlavu a setkali se pohledem. Jeho čokoládové oči opět vyzařovaly ten hřejivý pocit, který mu stahoval žaludek. „Já, jsou totiž daleko lepší.“ […]
Dnešní díl #autorskéinspirace si pro přichystala Alžběta Bílková, které na podzim vyšla Elegie zapomenutých bohů – druhý a závěrečný díl Balady mrtvého světa. 1. ukázka (str. 135) Kai se trochu zmateně rozhlédl po ostatních, Sindri mu začal našeptávat jednotlivá slova. „Och hon had ogen som perlor En bläog flicka Jeg skull ga i krig för henne […]
Sama moc dobře víš, jak to na světě chodí. Ti, kteří vyrůstají v dobré a hlavně funkční rodině, mají mnohem větší šanci na úspěch.
