Chcete se dozvědět víc o zákulisí knížky Moje cesta do fantazie, která vyhrála literární soutěž Hvězda inkoustu? Autorka Lenka s vámi v rámci našeho seriálu #autorskáinspirace sdílí několik perliček.
Když vyslovila jeho jméno, vykouzlila znechucený škleb hodný démona Kalcifera. Rozesmály jsme se, ale v tom smíchu byla i tichá úzkost. Na matčiných vztazích pro nás vždycky byla nejhorší vlastní bezmoc. Jarda může být prima, ale stejně tak to může být protiva. Ať už to bude tak, nebo tak, my s tím nic nenaděláme. Máma na
všechny námitky odvětí, že do jejího milostného života nám nic není, a tím debaty končí.
Přestože zadání pátého ročníku Hvězdy inkoustu bylo feel good contemporary, já byla rozhodnutá dostat do svého textu i nějaké trochu těžší téma; tím tématem je nefunkční rodina.
Nečekejte žádné týrání, násilí ani zneužívání, jen obyčejné, každodenní trable dvou sester, jejichž máma putuje lehkovážně ze vztahu do vztahu, nikde dlouho nevydrží a o trofej rodiče roku by se nejspíš ucházela marně.
Kromě toho je má hlavní hrdinka těžký introvert, stejně jako já sama; to ale není bug, to je featura.
„A proč mají všichni takový problém to pochopit?“ zvolal teatrálně do nebe. „Proč by se člověk nemohl cítit povolán k tomu, starat se o les? Proč by jediným šlechetným povoláním na světě měla být medicína? Dobře, zachraňuješ lidské životy, je to taky
pěkné, ale co by byli lidé vytržení z krajiny?“
Ne, není to knížka o ekologii, ale když chcete hledat inspiraci v anime, vztahu k přírodě se jednoduše nevyhnete… teda aspoň podle mě.
Mám pocit, že enviromentální smýšlení je japonské kultuře přirozeně inherentní; aspoň pro Ghibli filmy to platí rozhodně. Žádný zelenovlasý Captain Planet, žádné hlasité výkřiky a velké pózy, jen ibišky v květu uvozující prázdniny, starý kafrovník, pod kterým sídlí duch lesa Totoro, žába v dešti a bůh řeky, který se na první pohled jeví jako démon zápachu.
Doufám, že se mi podobný postoj k přírodě podařilo dostat i do knížky; ať už tím, že se odehrává na místech, které sama znám, nebo postavou studenta lesního inženýrství, kterému patří tahle promluva.
„Byl jsi pro ni jen chvilkové poblouznění, kamaráde… Neboj, není to tvoje vina, máme to v rodině. Jsme jako liščí víly, pobavíme se s tebou, užijeme si, a když nás přestaneš zajímat, tak tě odhodíme jako posmrkaný kapesník. Máš vlastně štěstí, že tě rovnou nezamordujeme…“
Všem už je asi jasné, že Moje cesta do fantazie se inspiruje hlavně Ghibli filmy, které naprosto zbožňuju.
Kromě toho je ale v knížce schováno i spoustu dalších drobných odkazů na japonskou kulturu, jako třeba mytologičtí liščí duchové, kteří mohou nabývat podoby krásných žen a škodit lidem – obzvláště mužům.
Má hrdinka Květa je prostě zamilovaná do anime a do Japonska, a v její představivosti tohle všechno ožívá i uprostřed Moravskoslezských Beskyd.
Přečtěte si dnešní #autorskouinspiraci Michaely Dopitové, ve které se podělila o to, co stálo za vznikem některých momentů v její nové knize Můj důvod žít. Kapitola 16, Damián (str. 95) „Kurva!“ ulevím si a praštím pěstí do nejbližšího boxovacího pytle. V další chvíli zůstanu stát jako opařenej a s šokem sleduju, jak se silou mý […]
V nové #autorskéinspiraci vám Iv Klier, autorka LGBTQ+ contemporary knihy Jizvy ve hvězdách, představí, co z jejího života ji inspirovalo při psaní. kapitola 9, str. 89 „Kdo dneska ještě používá drátový sluchátka?“ Kyu zvedl hlavu a setkali se pohledem. Jeho čokoládové oči opět vyzařovaly ten hřejivý pocit, který mu stahoval žaludek. „Já, jsou totiž daleko lepší.“ […]
Dnešní díl #autorskéinspirace si pro přichystala Alžběta Bílková, které na podzim vyšla Elegie zapomenutých bohů – druhý a závěrečný díl Balady mrtvého světa. 1. ukázka (str. 135) Kai se trochu zmateně rozhlédl po ostatních, Sindri mu začal našeptávat jednotlivá slova. „Och hon had ogen som perlor En bläog flicka Jeg skull ga i krig för henne […]
