3 × inspirace Elišky Václavíkové

Kterými osobními příběhy se inspirovala Eliška Václavíková při psaní povídek v její nové knize Zvonkohra? Dnešní #autorskáinspirace vám to prozradí!

str. 149, povídka Apoziopeze

Děkujeme vám za zaslání rukopisu, ale bohužel nám nezapadá do edičního plánu…

Klasické kopačky od nakladatelství.
Oxymóron překvapujícího denního chleba.
Věta, která se stala mou pravidelnou jízdenkou do přístavu sebelítosti, kde kotví všechny strachy a pochybnosti. Do přístavu, kde se po celém břehu válí ztroskotané náměty, vize, vyvržené samotným oceánem, zatracené věty a slova rozkládající se v prach.
Bylo to místo, na které jsem se vracela po každém odmítnutí, abych samu sebe vymáchala ve vlastní nepoužitelnosti. Abych se mohla melodramaticky brouzdat mělčinami promrhaných let. Musím se přiznat, že pokaždé bylo těžší a těžší se z té tupé ozvěny letitého boje vzpamatovat a připravit se k další bitvě.

Protože… proč bych měla psát, když o má slova nikdo nestojí? Proč?
Protože jsem si už od malička namlouvala, že jsem něčím, čím nejsem? Že budu někým, kým nebudu? Věděla jsem to už tehdy, když jsem namlouvala svoje příběhy na kazety, protože jsem ještě neuměla pořádně psát? Namlouvala jsem si, že je to můj osud. Že přeci nemůžu… nepsat.
Je jednoduché namlouvat takovou představu o budoucnosti kazetám, když jste dítě. Ostatní ze svých dětských představ dávno vyrostli. Proč ne já?

Já, Zvonkohra a nakladatelství CooBoo spolu máme docela zajímavou historii. Povídka Apoziopeze je o spisovatelce, která osm let pracovala na knize a všechna nakladatelství ji odmítají. Takže jo, je vlastně o mně. Až na to, že v mém případě to nebylo tak dramatické. Prostě mě s mým obsáhlým dystopickým románem odmítlo jedno nakladatelství, to o kterém jsem snila od té doby, co jsem začala psát. CooBoo. Nehodila jsem se do edičního plánu. No a z toho zklamání, ticha a spisovatelské letargie začalo pomalu klíčit něco nového. Zvonkohra. Naprosté vybočení z mého žánru. Samotnou mě překvapila. Přepadla mě ze zálohy. A já si díky ní konečně uvědomila, že nepíšu kvůli tomu jednomu příběhu, ale že na psaní nejvíc miluju psaní. A jelikož je Zvonkohra inspirovaná skutečnými příběhy a lidmi, přišlo mi jedině fér napsat taky o sobě. Přesně do roka a do dne, co jsem Zvonkohru začala psát, ji přijalo CooBoo, díky kterému vlastně tak trochu vznikla. Přišlo mi to zatraceně poetický.

str. 131-132, povídka Dvacet šestka

Rozklepaně jsem došel až k hřišti, kolem kterýho byl největší rachot. Natahoval jsem krk a skákal, abych ji zahlídnul mezi všema těma spoluhráčkama a soupeřkama. Zaplavilo mě horko, když jsem spatřil šmouhu bronzu a úžasnejch nohou.
Už byla na dohled!
Ta šílená cesta se vyplatila!
Dostanu svoji házenkářku!

Ale ve skutečnosti ona dostala mě. Dostala mě tak, jako ještě nikdo.
Udělala to, co uměj házenkářky nejlíp.
Hodila míč.
A musela tušit moji přítomnost, protože to byl naprosto symbolickej aut.
Míč letěl.
A letěl.
A letěl.

Přímo na mě!
Než se kdo nadál, přistál mi přímo v rukách. Lid se kolem mě rozestoupil a uvolnil mi cestu k plotu, abych mohl jít navrátit míč do hry. Dokonalejší to bejt nemohlo.
Rozjíveně a s opileckým úsměvem jsem doklopýtal k tý pomyslný hranici dvou sousedících zemí, dvou podobnejch jazyků, dvou míčovejch sportů, která nás měla dělit už jenom chvilku.
Napřáhnul jsem se a přehodil plot na první pokus. Měl jsem ze sebe takovou radost. Na konci dobrodružství se ze mě stal hrdina.

A ona.
Házenkářka v zápalu boje.
Bojovnice v zápalu hry.
Chytla ten míč a beze slova, bez pohledu se rozběhla zpátky do víru házený.
Začaly hrát.
Ohromeně jsem tam stál s hubou dokořán.
Nepoznala mě.

Povídka o tom, jak se mladý entuziastický fotbalista snaží dostat na Slovensko za házenkářkou, do které se zamiloval, je příběhem mých prarodičů. Uvědomila jsem si, že máme v rodině tolik krásných a vtipných příběhů, že se občas stačí jen zaposlouchat do vyprávění a prásk, je tu inspirace k psaní. Děda mi s oblibou vždycky vypráví, jak přijel za babičkou, která měla zrovna zápas házené, jak míč doletěl přímo k němu a on jí ho přes plot hodil zpátky. A jak ho v zápalu hry nepoznala.

str. 48-49, povídka Sádrový tuleň

Popadl jsem sádrového tuleně, naše takzvané znamení, a vystřelil jsem za ní.

…

Vystřelil je trochu silné slovo, to uznávám. Ve skutečnosti jsem supěl jako lokomotiva, klepaly se mi nohy a nemohl jsem popadnout dech. Měla by se založit nová olympijská disciplína: běh se sádrovým tuleněm. Asi jsem ještě nezmínil, že jsem astmatik.

Křičel jsem na Pauli, ať na mě počká, ale nehodlala mi to nijak ulehčovat. Teď už ne.
Naháněl jsem ji takhle přes celé město. Brečela. Já a tuleň jsme taky neměli k slzám daleko. Lidé si na nás ukazovali. Byla to prostě podívaná.

Nakonec jsem myslel, že ten zatracený tuleň bude moje smrt, tak jsem s ním mrsknul do nejbližšího křoví. Najednou jako bych se vznášel.

Proč vlastně sádrový tuleň s motýlkem? V této povídce jsem se totiž inspirovala příběhem mých rodičů. Opravdu se stalo, že mamka chtěla, aby na jejím maturitním plese taťka v tombole vyhrál sádrového tuleně, a měla připravený výherní lístek. Ten se ale ztratil a tak taťka losoval jako všichni ostatní a vyhrál ten sádrový zázrak úplnou náhodou. Nebo to byl osud? Každopádně nám dodnes ten jejich prazvláštní symbol lásky sedí na skříni.