3 × inspirace Alžběty Bílkové

Do seriálu #autorskáinspirace přispěla i Bětka Bílková se svojí druhou knihou Kosti Mraza. Jak se ze silné hlavní hrdinky stala slabá, chce víc žít lešij, nebo rusalka a co si máte pustit na konci knihy? Čtěte dál.

Kosti Mraza, Kapitola první, strana 5

Zavrtěla hlavou a znovu se sklonila nad kotníky a zápěstími uvězněnými v okovech. Při sebemenším pohybu jejich řetězy slabě zachřestily. Začala ten zvuk nenávidět, obzvláště ve chvílích, kdy si mnula chromé chodidlo levé nohy. Připadalo jí, že se jí vysmívají.

Mrzačka, mrzačka, mrzačka, cinkaly posměšně.

Na to, že jsou Kosti Mraza svým námětem starší, než Z kouře a kamene, jsem si k nim hledala daleko déle cestu. A hlavně k jejich hlavní postavě, Sivě. Původně jsem Sivu psala jako paličatou, svéhlavou a držkatou hrdinku, která zarytě bojuje proti Volkoncům a jejich tradicím a snaží se zachovat paměť svého lidu a to, co ztratila. Jenže to mi ve výsledku nesedělo, přestože jsem tolik chtěla onu super-silnou hrdinku, která se prostě nevzdává. Ale Siva se vzdává. A to ne jednou. A proto je mi daleko bližší, protože sama dělám přešlapy a před některými nepříjemnými věcmi bych nejraději utekla, nebo to rovnou vzdala.

V Sivě jsem viděla hrdinku, která je „slabá“, bojí se, chce couvnout, neví, co dělat, občas je možná příliš uťápnutá a dělá všechno pro ostatní na úkor sebe samé. Ale nakonec přese všechno zůstane a bojuje, protože její láska k rodině, okolnímu světu a ke svému lidu je daleko silnější.

Kosti Mraza, Kapitola čtvrtá, strana 70

Rusalce po tváři přeběhlo zklamání s kapkou odporu. „Jsi příliš lidský, Bogobore. To bude tvůj pád.“ Svěsila drobná ramena a náhle vypadala menší, spíše děvčátko než mocná a prastará říční víla.

„Vezmi si tu vodu a odejdi odsud co nejrychleji. Tohle je nejspíš naše poslední setkání, Bogobore. Vzpomeň si někdy na mě. Na to, že jsme se přes naše nátury nerozloučili ve zlém.“

Bogobora nepříjemně zamrazilo.

Přikývl. „Děkuju ti.“

„Nech si své díky, za které skrýváš lítost,“ zašklebila se na něj. Z hlasu jí odkapávala hořkost. „Nepotřebuju ji. Kdybych byla při plné síle, utopila bych vás oba, nebo alespoň tu tvoji holku. A nebylo by nic, co bys mohl udělat, abys mě zastavil.“ Po těch slovech se otočila a několika ladnými skoky se vrátila zpátky do své říčky, kde se ztratila mezi kamením.

Kdoví proč mě vždycky fascinovalo téma zániku starého světa. Střet nových věcí s těmi zažitými. A to, jak se tyhle dva protipóly bijí mezi sebou. Takový první náznak tohohle střetu jsem vepsala do „epizodní“ postavy rusalky, a později se plně rozepsala v postavě lešije. Zatímco je rusalka svým způsobem smířená se svým osudem úplného zániku, lešij (přestože nejspíš daleko starší bytost než tahle říční víla) proti tomu urputně bojuje a snaží se zachovat sebe samého za každou cenu. I za cenu zániku světa. Tenhle boj o vlastní život a zachování nějakého já na úkor všeho ostatního mě asi nikdy nepřestane bavit a fascinovat.

Kosti Mraza, Kapitola osmá, strana 139

Až nadejde čas a do země studené mě uloží,
Neboj se, má milá, mé srdce ti pořád náleží.

Stará rujevská milostná píseň, autor neznámý

Přestože mám ráda poezii, rýmovat neumím ani za mák. Odpusťte mi proto tenhle chabý pokus o nějaký něžný, romantický rým. V téhle staré rujevské písni je schovaná moje láska k hudebnímu podkresu k psaní. V tomto případě konkrétně k písni Work song od Hoziera, která mě doprovází už pár let a zahrnuju ji snad do každého playlistu, který si dělám k novým projektům. Tahle písnička je prostě můj kryptonit, při poslechu naživo na koncertě jsem se u ní klepala a málem ji celou probulela, protože to byl naprosto neskutečný zážitek.

Dost pravděpodobně je taky jedna z mých top 10 vůbec, nemluvě o tom, že kdykoliv píšu něco romantičtějšího, tak mi prostě musí zaznít. (Mimochodem, doporučuju si ji pustit k posledním scénám s Belekem a Sivou a vnímat ten text.)