Nahlédněte do zákulisí vzniku knížky Medovník s pepřem. Alena vám v rámci našeho seriálu #autorskáinspirace prozradí pár tajemství.
Náš příběh jsem vyprávěla každýmu, kdo byl ochoten mě poslouchat.
Třeba někdo bude vědět! Náhodní kamarádi mohli mít úplně jiný pohled na věc! Odosobněný, nezastřený a zcela objektivní.
„Jste kreténi oba,“ odvětila suše Veronika, kamarádka z loňska. Skutečnost, že se jmenovala stejně jako jiná nová kámoška z fesťáku a jako Matyášova přítelkyně, byla jak facka od Vesmíru do mýho obličeje.
Nevěděla jsem, jestli nahoře na obláčku sedí dědula s plnovousem. Jestli jo, divila jsem se, že nemá lepší věci na práci než si ze mě ve volný chvilce dělat prdel.
Když jsem se do psaní Medovníku dala, věděla jsem, že nechci žádné z hlavních postav nadržovat. Potřebovala jsem uvěřitelné, chybující protagonisty, kteří díky svým přešlapům rostou, ale trvá jim to, jak to tak v životě bývá. I proto je tahle část z celé knihy mou nejoblíbenější. Speciálně věta: Jste kreténi oba.
Měla jsem zlost. Spousta náznaků, pohledů a? Co s tím udělal Matyáš dál?
Vůbec nic.
Kroužil kolem mě jak boeing v mlze. Kdybychom byli pilot a letištní věž, vypadalo by to nějak takhle:
Pilot: „Jsme připraveni k přistání.“
Věž: „Potvrzuji, můžete přistát.“
Pilot: „A víte co? My ještě chvíli počkáme.“
Věž: „Máte volnou dráhu, čekání je zbytečné. Zahajte přistání.“
Pilot: „Mně se ale zrovna nechce.“
Věž: „Mohli byste laskavě, přistát?“
Pilot: „Jenže teď, když to chcete, tak si nejsem jistý, že je to dobrý nápad.“
Věž: „Dobře, pustím před vás jiný letoun.“
Pilot: „Ne, počkejte! Teď chci přistávat já!“
Věž: „Fajn, dráha je vaše.“
Pilot: „Prr, brzděte! Jdete na to moc rychle! Asi si ještě zaletím do Thajska.“
Věž: „Do háje, vy tam hulíte?! Do Thajska nemáte dost paliva, okamžitě přistaňte!“
Pilot: „Nemám rád, když na mě někdo tlačí! Sbohem!“
Věž: „Pokud nepřistanete a poletíte do Thajska, všichni umřete!… 707, jste tam?! Haló?“
Myslím, že podobnou situaci jsme každý zažili minimálně jednou, ať už to bylo ve vztahu, ve škole, v práci, v obchodě nebo v jídelně, když si vybíráme oběd. Člověk je tvor nerozhodný a zpravidla bývá přesycen možnostmi či pochybnostmi. Adriana s Matyášem pochybují téměř pořád, nepřetržitě a kdyby snad jednoho krásného dne pochybovat přestali, zjistili by, že život není až tak těžký a z velké míry si všechny ty trable dělají sami. Chtěla jsem na pár řádcích shrnout nejen jejich vztah, ale i vztahovou komunikaci obecně, přesně řečeno určité schéma, a k tomu účelu mi posloužily záznamy z letišť, které jednoho času kolovaly internetem.
Bystrý čtenář si možná všiml, že jsem se pozapomněla svěřit s jednou historkou, která se odehrála po návratu z festivalu. Tak šup, světla, kamera, jedem!
V minulých dílech telenovely Kamil neví, co chce, jste viděli: Náš antihrdina se měsíce vídal s doñou Adrianou. Chodili spolu na kafíčka, do kina, pozvala se k němu na romantický večer a tak vůbec. Pokaždé, když ji viděl, rozzářil se štěstím jak puboš při pohledu na první porno zadara. Bylo zcela očividné, že žárlí na Matyáše a z naší hrdinky se často červenal a zadrhával.
Ve sto padesátém šestém díle, když mu naše okouzlující hrdinka oznámila, že chce cestovat po světě, se k ní hned nenápadně přifařil jako romantický rytíř půjdu-všude-kam-si-zamaneš.
Trošku nám to smrdělo stalkingem, ale nevadí…
Ve dvou stém dvacátém díle však při jednom slabším hysterickém záchvatu naší ústřední káči, kterou opět zachvátilo náhlé zjištění, že Matyáš je kretén, vyrukoval señor Kamil najednou s tím, že spí s neznámou slečnou. Señorita je pro něj ta jediná pravá od Mattela, ale neví, jak to má udělat, protože má ještě někoho, a jak ji má přimět, aby si vybrala jeho.
To bylo pro doñu Adrianu nemilé zjištění, protože se tak nějak až příliš spoléhala na Kamila a že když budou sami u něj doma, tak ji třeba aspoň skandálně pohladí po vlasech.
Tato křivda v Adrianě zůstala po dobu dalších jednatřiceti epizod a věděla, že přijde příhodný moment, kdy to Kamilovi bude moci vrátit i s úroky.
Je veřejným tajemstvím, že Medovník čerpá ze skutečných událostí. Častokrát jsou to situace, které bych si nevymyslela, ani kdybych chtěla a opravdu působí jako ze špatné telenovely. S heslem na rtech: „Neberme život vážně, stejně z něj nevyváznem živí,” jsem se snažila to převyprávět s takovou mírou humoru, jaké jsem byla schopná a s nadějí, že se životu vysmějete spolu se mnou, protože někdy s ním nelze dělat nic jiného. Snad se mi to podařilo.
Přečtěte si dnešní #autorskouinspiraci Michaely Dopitové, ve které se podělila o to, co stálo za vznikem některých momentů v její nové knize Můj důvod žít. Kapitola 16, Damián (str. 95) „Kurva!“ ulevím si a praštím pěstí do nejbližšího boxovacího pytle. V další chvíli zůstanu stát jako opařenej a s šokem sleduju, jak se silou mý […]
V nové #autorskéinspiraci vám Iv Klier, autorka LGBTQ+ contemporary knihy Jizvy ve hvězdách, představí, co z jejího života ji inspirovalo při psaní. kapitola 9, str. 89 „Kdo dneska ještě používá drátový sluchátka?“ Kyu zvedl hlavu a setkali se pohledem. Jeho čokoládové oči opět vyzařovaly ten hřejivý pocit, který mu stahoval žaludek. „Já, jsou totiž daleko lepší.“ […]
Dnešní díl #autorskéinspirace si pro přichystala Alžběta Bílková, které na podzim vyšla Elegie zapomenutých bohů – druhý a závěrečný díl Balady mrtvého světa. 1. ukázka (str. 135) Kai se trochu zmateně rozhlédl po ostatních, Sindri mu začal našeptávat jednotlivá slova. „Och hon had ogen som perlor En bläog flicka Jeg skull ga i krig för henne […]
