3 x inspirace Adély Rosípalové

V nové #autorskéinspiraci vám Adéla Rosípalová, autorka LGBTQ+ contemporary knihy Zlomky nekonečna, představí, co z jejího života ji inspirovalo při psaní.

XIX. kapitola, strana 203

Po chvíli se obrátil čelem ke mně a rukou mě vybídl, ať se podívám taky. Natáhl jsem se přes něj, zůstali jsme přitisknutí k sobě, když jsem nahlédl do černého kruhu.

Otevřel se mi vesmír.

Svítící hvězdy se rozprostíraly v nekonečné černotě, každá vydávala vlastní zář a pableskovala, zdály se mi tak blízko, jako by stačilo jenom natáhnout ruku a dotknout se jich. Jedna střídala druhou v souhvězdích, která jsem neznal, svítily tak daleko a já nerozuměl žádným astro­nomickým pojmům ani souvislostem, ale přesto jsem tam na pár sekund ohromeně stál a díval se na ně. Říkal jsem si, kolik toho stačily vidět – kolik lidí se jich pokusilo dosáhnout, kolik lidí se je pokusilo se­střelit svou velikostí, aby stejně vytrvaly na svém místě. V tu chvíli jsem pochopil, co přesně Erika tolik fascinovalo na nekonečném prostoru.

Hvězdy mě fascinují snad odjakživa, ale jednoznačně to umocnil školní výlet do planetária v Hradci Králové. Doteď si pamatuju to ohromení, s jakým jsem sledovala spuštěný program – když jsme seděli pod kupolí, na níž se promítal vesmír, když prezentující oddálil Zemi a přiblížil se těsně na povrch Měsíce, když jsme pozorovali celý ten temný prostor. Krom tří knížek od Kiersten White jsem si z výletu odvezla zážitek, který mnou rezonuje snad doteď. Jeden z hlavních motivů byl jasný.

XV. kapitola, strana 144–145

„Což mi připomíná, že už se řeší datum premiéry Endgame. Nezajdem všichni?“

„Ani náhodou,“ ozval se Erik. „Rád budu ještě chvíli žít v tom, že Iron Man všechno přežije.“ Erikova puberťácká závislost na Robertu Downeym juniorovi nikdy nezmizela a patrně to byl jediný člověk, na kterého jsem žárlil. Erik se bavil se všemi a měl taky všechny moc rád, ale dával mi dost najevo, že já jsem pro něj ten výjimečný. Což se mi samozřejmě líbilo, ale byl jsem si poměrně jistý, že kdybychom potkali Downeyho na ulici, bezmyšlenkovitě by se mu vrhl do náruče a možná ho i požádal o ruku bez ohledu na to, že stojím opodál. Takže ne, filmy s Iron Manem jsem od jisté doby snášel s lehkým napětím v žaludku.

A jelikož jsem si protrpěl prvních dvacet minut Infinity War a samotný název posledního dílu mi prozradil svoje, razantně jsem to odmítl i já. Neměl jsem potřebu slzet nad fiktivními hrdiny – ne před někým, kdo brzy skončí podobně, jenom nebudu moct tlačítko play mačkat pořád dokola.

„Bože, chlapi, jsou to poslední Avengers! S kým jiným bych to měl vidět než s váma?“ mávl Leon rukou směrem ke mně a pak k Erikovi, jako by se snažil vystihnout, co mezi námi existovalo. „Kdo tě přivedl k Marvelu, hm?“

„Ségra?“ řekl jsem popravdě. Leon si stál za tím, že právě dvojka Kapitána Ameriky byla tím zlomem, kdy jsem si doopravdy přiznal, že jsem spíš na kluky než na holky, na čemž asi něco bylo, a že bych tím pádem měl tuhle franšízu brát setsakra vážně.

Tahle narážka je upřímně moje oblíbená. Scénu, kde se kluci dohadují nad premiérou Endgame, jsem totiž napsala někdy v březnu nebo dubnu 2019, tedy ještě nějakou dobu předtím, než Endgame spatřila plátna kin. O osudech postav se rojily všemožné teorie, které jsme taky se spolužáky rozebírali, přičemž nejvíc jich samozřejmě bylo o Tonym, takže jednu jsem dala i sem. No. Kdo měl tušit, že mám i jasnovidecké schopnosti…

XIX. kapitola, strana 194

Štěstí se na nás při začátku cesty zrovna neusmívalo. Oslovil jsem pár lidí, ale vymluvili se, že nemají sílu nebo že spěchají na vlak, až pak se konečně dva kluci smilovali a pomohli nám dostat se po scho­dech na nástupiště. Kličkovali jsme mezi cestujícími a vysloužili si spoustu šťouchanců od těch, kteří zřejmě až do poslední chvíle věřili, že asi uhneme do zdi nebo kam. Vážně jsem si přál být už na místě.

Každodenní dojíždění vás naučí především jedné věci – nekonečné trpělivosti. Protože kolem vás je možná pět kilometrů prostoru, ale ten člověk si musí stoupnout těsně před vás a ještě vás ideálně žďuchnout kabelkou; protože na nádraží fungují jediné eskalátory, zrovna když spěcháte, a před vás samozřejmě vleze někdo, kdo se ideálně hned na konci schodů zastaví a zablokuje cestu; protože ve vlaku sice jsou čtyři místa, ale zrovna je Flóra a dvě sedačky musí zabrat stromečky. Nepočítaje tedy ta čísla u zpoždění…