Tori Springová nenávidí lidi a telefonování, miluje své mladší bratry nade všechno na světě a mluví plynně sarkasticky. Taky je to hlavní hrdinka knihy Solitaire a i když chodí teprve na střední, spoustu věcí už má v hlavě srovnaných. A spoustu taky ne. Tímhle článkem vám chceme dokázat, že i od lidí, jako je Tori, si můžeme vzít něco do života. (I když ona by přísahala, že jí se nikdo nepodobá.)
Možná znáte rčení, že zdání klame. Nasadit falešný úsměv ve škole, doma nebo dokonce na vlastním Instagramu je ten nejsnazší obranný mechanismus pro spoustu z nás, ale občas si neuvědomujeme, že ho používají i ostatní. Tori sama se sice moc neusmívá, ale když to dělá, myslí to vážně. Možná bychom si z ní mohli vzít trochu příklad.
Tenhle výrok vyplyne z konverzace mezi Tori a jejím kamarádem Michaelem. Oba poslouchají, že by mohli mít lepší výsledky, kdyby se trochu snažili. Ale nikdo se jich neptá, proč to vlastně nedělají. Jak by jim škola mohla pomoct. A hlavně, co by si oni sami přáli. Ptát bychom se ovšem rozhodně měli.
Víte co, všeho moc škodí. A v případě smutné hudby to platí dvojnásob. Je totiž vědecky dokázané, že její nadměrný poslech vám může přivodit vážně nepříjemné dlouhodobé rozpoložení a třeba taky úzkosti. Takže buďte klidně smutní jako Tori, ale ne víc než ona. Nebo si aspoň na konec každého smutného playlistu dejte tři nějaké vyloženě energické, pozitivní vypalovačky.
S tímhle citátem trochu podvádíme – je sice ze Solitaire, ale pronese ho ředitel Toriiny školy právě na její adresu. A stejně jako se později na stránkách jejího příběhu ukáže, že tohle přesně potřebovala slyšet, věříme, že to možná potřebujete slyšet i vy.
Tenhle pocit jsme měli snad všichni. Ostatní působí, jako by zapadali do nějakého vzoru, jako by věděli přesně, co dělat, jak mluvit, jak se oblékat. A vy stojíte uprostřed té masy naprosto bezradní a bezprizorní. Tak vám jenom chceme říct, že se nám to děje všem! Všichni si někdy oblékneme příjemný kostým přetvářky, abychom nemuseli ukazovat, jací doopravdy jsme.
Ano, vážně! K tomu není potřeba nic dodávat.
Ať už jde o přátelství, lásku nebo třeba vztahy v rodině, v tomhle má Tori naprostou pravdu. Seznamování se s lidmi totiž často připomíná usínání – nejdřív máte pocit, že se všechno děje strašně pomalu, a pak najednou nosíte stejná trička a doplňujete si navzájem konce vět. (Nebo něco podobného, chápeme se.)
Tuhle hlášku bychom asi knihomolům nemuseli vysvětlovat, ale i tak vám dlužíme trochu kontextu. Tori s Michaelem se totiž baví o školní povinné četbě, která se leckdy analyzuje až zbytečně detailně, jak jsme rozebrali třeba tady ve Vadí, nevadí. A my jsme stejně jako dvě fiktivní postavy ze Solitairu toho názoru, že nic se nemá přehánět. Ani smutná hudba, ani literární diskuze. Ano, vážně můžeme číst knihy jen proto, že nás to baví. A není na tom vůbec nic špatného.
Protože tenhle článek má být o Tori, nemůžeme si odpustit jednu z jejích malých (nebo větších) existenciálních krizí. Takže bychom vám spolu s ní chtěli říct, že nečinnost zabíjí. Až budete mít příště pocit, že něco máte udělat… tak to prostě udělejte. Správná chvíle začít je teď! A ano, tohle jsou všechno motivační citáty z Instagramu. Tori by sice byla poslední, kdo by přiznal, že je na nich zrnko pravdy, ale my to tady na tajňačku uděláme i za ni.
Toriinu nejlegendárnější hlášku jsme si schválně nechali na konec, abyste si ji pořádně zapamatovali. A až příště uvidíte nebo uslyšíte něco vtipného ze života, zkuste si ji říct taky. Všechno totiž vlastně může být smutné i vtipné zároveň – Tori by vám mohla vyprávět.